[HLAVNÍ STRÁNKA]
Bítov
románsko-gotický hrad přestavěný renesančně, barokně a pseudoslohově
popis
otázka nejstarší kamenné stavby hradu
Dochované zbytky hradu dovolují jen zhruba určit podobu a rozsah valů a příkopů přemyslovského hradiska, jak naznačuje situační plán M. Plačka. Jeho nedílnou součástí byl nejpozději na konci 12. století románský velkofarní kostel blíže neznámé podoby zasvěcený pravděpodobně P. Marii.
Odpověď na otázku co bylo nejstarší kamennou fází hradu rozděluje odbornou veřejnost na dva tábory. Velká část pramenů zastupovaná především díly M. Plačka za nejstarší považuje velkou břitovou věž v severozápadním koutě velkého nádvoří, protichůdným názorem je analýza J. Varhaníka považující věž za stavbu pozdní gotiky 15. století. V odborné literatuře byl této polemice věnován poměrně velký prostor, proto se touto otázkou budeme zabývat podrobněji i my. Nejdříve se však podíváme, jak vlastně věž vypadá.
Věž má mírně nepravidelný půdorys o středním průměru téměř 10,5 a břitu s úhlem 92°. Vysoké přízemí věže, jehož podlaha je dnes hluboko pod současnou úrovní terénu, je zaklenuto křížovou klenbou bez žeber a původně jej osvětlovaly dvě obdélná okna vysoko pod klenbou, z nichž severovýchodní je dnes zazděno. Novogotický portálek ústí do cihlami obezděného průchodu těsně pod klenbou přízemí. Po pravé straně z něho vede v síle zdiva břitu schodiště ústící prostým otvorem do interiéru prvního patra. Jeho stěny jsou rovněž obezděny cihlami, tentokrát byly navíc opatřeny omítkou, stupně schodiště jsou dřevěné.
Interiér prvního patra je obdobou přízemí - místnost je opět opatřena jednoduchou křížovou klenbou bez žeber, osvětlují ji dvě obdélná okénka. V roce 1825 byla místnost cihlovou příčkou rozdělena na dvě vězeňské cely a chodbičku, z níž byly vytápěny. V severovýchodní stěně je proražena valeně klenutá chodbička ústící do původního vstupu později změněného v okénko, vně jeho zazdívky se dochovaly otvory po závoře. Ze západní stěny této chodbičky vede další obezděné a omítnuté schodiště v síle zdi do druhého patra.
Zatímco v nižších úrovních lze díky rozměrům interiérů (přes 20 m2) uvažovat o obytném určení, od druhého patra výše se prostory věže zcela liší a mají obranný charakter. Vně se druhé patro otvíralo dvěma úzkými střílnovitými okénky přizpůsobenými k výhledu i ke střelbě. Vzhledem k minimálním rozměrům špalet však byla možnost střelby značně omezená. K severovýchodu se opět obrací vstupní portál změněný při zřízení zmíněného schodiště v okno. Pod jeho otvorem jsou na venkovní fasádě dochovány tři otvory po konzolách dřevěného ochozu či pavlače. Na jihozápadě mezi střílnovitými okénky je ve zdi odkládací výklenek a vlevo od něj druhotně proražený vstup. Druhé patro bylo kryto trámovým stropem vyloženým na ústupku zdiva.
Třetí patro opět kryté trámovým stropem na ústupku zdiva mělo tři obdobná střílnovitá okénka dnes zčásti zakrytá novodobým železobetonovým stropem. Obdobně vybaveno bylo i patro čtvrté. Věž byla obklopena poměrně subtilní cca 1,1 metrů silnou zalamovanou hradbou jejíž západní část byla začleněna do mladšího hradebního okruhu, na východě byl její průběh doložen sondou položenou při výkopu kanalizace v 80. letech 20. století.
Převážná většina dosavadní literatury zastoupená především D. Menclovou, M. Plačkem, Z. Měřínským a dalšími považuje velkou břitovou věž za nejstarší kamennou fázi bítovského královského hradu spojovanou s historií opomíjenou postavou mladšího syna krále Přemysla Otakara I. a bratra Václava I. moravského markraběte Přemysla (+1239). Do doby jeho vlády spadá velké množství pramenů zmiňujících buď přímo hrad nebo úředníky bítovské provincie, po smrti markraběte zprávy téměř mizí a znovu se objevují až po nástupu jeho jmenovce Přemysla Otakara II. na český trůn. Vzorem pro takto jednu z prvních břitových věží na našem území měly být francouzské hrady, především pak La Roche-Guyon (bliže např. zde
či zde). Jejich přenos do našich končin předpokládají prostřednictvím některé z podunajských klášterních hutí, které za markraběte Přemysla působily na jižní Moravě. Tomuto zprostředkování také přičítají nelogičnosti popírající samotný princip vytažení zdiva do tvaru břitu. Zatímco smyslem břitu je postavit případnému ostřelování mohutnou masu zdiva, po jejichž bocích by střely mohly neškodně sklouznout, v našem případě byla tato zásada porušena hned dvakrát. O zesilující zdivo břitu připravil věž její interiér, který půdorysně kopíroval kapkovitý tvar věže, o další zeslabení se postarala schodiště vložená do zdiva.
Odlišný vzhled (přítomnost či absence klenby, tvar oken, půdorys interiéru) spodních dvou pater a vrchní části věže považovala D. Menclová za výsledek dvou stavebních fází, tento názor dále přebíraly i další prameny. Za náznak starobylosti věže je také považována absence vpadliny pro padací most, která také naznačuje komunikační spojení s nepříliš vzdáleným objektem. Obdobně je také argumentováno v románském a raně gotickém slohu častým tzv. klasovým zdivem (opus spicatum) místy použitým v zachované části zděného pláště věže. Podstatné je na tomto místě také zmínit skutečnost, že tato skupina nijak nezpochybňuje zařazení velmi podobné menší břitové věže severního předhradí do doby vrcholného středověku 15. století
I na základě této podobnosti totiž J. Varhaník řadí do kontextu předsunutých opevnění a břitových věží 15. století i výše popsanou břitovou věž na velkém nádvoří hradu Bítova. Ve své analýze umisťuje nejstarší kamenný hrad na plochu dnešního palácového jádra, břitovou věž pak hypoteticky považuje za samostatně stojící předsunuté opevnění či prvek zesilující severní část hradního areálu. Ze zmíněné podobnosti obou bítovských břitových věží usuzuje na nevelké časové rozpětí mezi jejich vznikem pravděpodobně v době poděbradské. V té době bylo v okruhu katolické šlechty velmi časté nepochopení základních zásad využití fortifikací, zesílené i angažováním věci neznalých místních řemeslníků. To by vysvětlovalo uvedené nepochopení funkce břitu (zeslabení přizpůsobením půdorysu interiéru a vložením schodiště) stejně jako silně nepraktický tvar střílen od druhého patra výše. Nepochopení funkce břitu lze podle J.V. také jen těžko předpokládat u kvalifikovaných sil podunajských hutí, za nepravděpodobné také považuje, že by tyto hutě vystavěly věž s otvory vyzděnými z výhradně z lomového kamene bez použití jakýchkoliv architektonických článků.
Autor nepopírá zjevnou odlišnost obou částí věže, oproti tomu poukazuje na zcela identické portálky prvního a druhého patra, které by podle Menclové a dalších příslušely dvěma stavebním fázím. Navíc poukazuje na podobnost křížových kleneb obou břitových věží. Za nápadnou dále považuje malou tloušťkou hradby kolem věže (1,1 m), která se královských hradů obvykle pohybovala kolem 2 metrů. Domněnku svých oponentů, že jde pouze o přizdívku k terénu, na které teprve stála plnohodnotná hradba, nijak nekomentuje. Za nedostačující však považuje velmi stísněný prostor mezi hradbou a věží, který v nejužším místě dosahoval pouze několik desítek cm. Použití klasového zdiva, které nebylo výhradní doménou románského a raně gotického slohu, nepovažuje pro určení stáří zdiva za rozhodující argument. Pro tuto variantu svědčí i skutečnost, že ve výkopu jižně od věže nebyly nalezeny vrstvy, které by byly starší než 15. století.
palácové jádro
S největší pravděpodobností do období vlády Přemysla Otakara II. lze zařadit výstavbu jednoduchého kamenného hradu v místě dnešního palácového jádra. Interpretace jeho stavebního vývoje je velmi obtížná, v průběhu sedmi století prošlo mnoha radikálními přestavbami, které výrazně změnily jeho vzhled. Zařazení jednotlivých fází jeho stavby do konkrétních časových období se liší autor od autora. My se přidržíme díla M. Plačka, které se danou tematikou zabývalo nejpodrobněji, navíc je naposledy publikovaným pramenem, který shrnuje ve své době nejnovější poznatky archeologického výzkumu.
V nejstarší fázi přisuzované vládě Přemysla Otakara II. šlo o jednoduchou dispozici na půdorysu lichoběžníku přizpůsobeném upravené skalní plošině, kterou obehnala téměř 2 metry široká hradba, podél západní strany stál rozměrný obdélný palác o délce 36 a šířce 9,5 metrů. Díky tvaru skály mohla být podsklepena pouze jižní třetina budovy - její valeně klenutá místnost byla přístupná od východu z nádvoří hradu, na opačné straně se do příkopu otvírala dvěmi okénky v jižní polovině západní stěny. V přízemí byl palác rozdělen na pět prostor, díky mladším úpravám lze jejich účel jednoznačně určit pouze u sníženého průjezdu, který tvoří doposud vstup do jádra hradu. Ostatní prostory byly v souladu s dobovými zvyklostmi nejspíše provozního charakteru, svými přibližně dvojnásobnými rozměry se z nich vymyká pouze nejjižnější místnost. Podoba reprezentačních prostor prvního patra je také neznámá, jako původní byla rozpoznána pouze příčka dělící budovu přibližně v polovině její délky.
V jihovýchodním nároží stála mírně kosočtverečná věž, jejíž rozměry 9x9,4 (vně) a 5x5,5 metrů (uvnitř) dovolují uvažovat o obytné funkci. Její zdivo lze opět identifikovat do výše prvního patra, původně však byla nepochybně vyšší., snesena byla nejspíše ještě v průběhu pozdně středověkých úprav.
Takto koncipované jádro bylo vloženo do valového opevnění přemyslovského hradiska, které bylo ještě v průběhu 13. století nahrazeno kamennou hradbou dochovanou dnes ve spodních částech tzv. jižního traktu velkého nádvoří. Obdobná hradba byla postavena i na severní hraně ostrožny nad údolím Želetavky. Mezi severní hradbou a skalní plošinou jádra zůstávala ulička o šířce cca 13 metrů, kterou byla pravděpodobně vedena vstupní cesta do hradu s bránou v místě zlomu hradby při vyhlídkové terase pod severovýchodním nárožím jádra.
Snad již do doby Raimunda z Lichtenburka lze zařadit rozšíření jádra o severní parkán, jehož 1,6 metrů silná hradba obíhala při patě skály jádra a zúžila tak přístupovou cestu na úzký koridor. V severovýchodním nároží jádra nad výše zmíněnou první bránou zřejmě vzniklo věžovité stavení, které mělo kontrolovat přístupovou cestu.
Zřejmě již Raimundovým synům přestala vyhovovat účast na bohoslužbách ve farním a tedy veřejně přístupném kostele na předhradí a proto se rozhodli založit v hradním jádru vlastní soukromou kapli. Pro její umístění vybrali pravděpodobně poměrně exponované místo v prostorách věžovitého stavení nad první bránou, jehož venkovní zdi proto zesílili do tvaru jakéhosi klínového štítu. K jihovýchodu budovu zakončoval masivní polygonální závěr v interiéru doposud jasně patrný. Shodné utváření místností od přízemí do druhého patra naznačuje, jak vysoko asi interiér kaple dosahoval.
Rostoucí počet příslušníků lichtenburského rodu ve druhé polovině 14. století vyvolal potřebu dalších obytných prostor, který zcela nevyřešilo ani postavení hradu Cornštejna. V doposud nevyužitém severním parkánu mezi kaplí a starým palácem byla postavena nová podsklepená palácová budova. Podle dochovaných zbytků byla nejméně jednopatrová, vnitřní dělení je však mladšími přestavbami zcela setřeno. Zeď s výklenky ve sklepě a úskok severní zdi v prvním patře dovolují předpokládat, že byl palác trojprostorový. Další prostory mohly být zvýšením starého paláce o druhé patro, které mohlo vzniknout již v této době.
Neklidná první polovina 15. století přinesla další posilování obranyschopnosti hradu. Snad v této době byla v čele jádra postavena minimálně dvoupatrová oválná věž s břitem obráceným k jihovýchodu ve směru, odkud hrozilo největší nebezpečí. Starší literatura ji (stejně jako věž na velkém nádvoří) považovala pouze na základě jejího tvaru za stavbu třináctého století, novější názory se vcelku jednotně kloní k jejímu vzniku v 15. století. Přesné určení jejího stáří však může přinést pouze hloubkový průzkum. Dvěma úseky hradby se věž připojila k presbytáři kaple a hranolové věži nejstarší fáze, díky čemuž vznikl směrem k původní obvodové hradbě nevelký čelní parkán.
Ani břitová věž k zajištění vstupní strany zřejmě nepostačovala, proto Lichtenburkové v dalších letech pokračovali v budování dalších obranných prvků. První příkop přepažující ostrožnu byl prohlouben a na skále za ním byla postavena nová dovnitř zalomená štítová zeď. Na jižním konci ji prolamovala prostá kulisová vstupní brána v pozdní gotice nahrazená čtverhrannou branskou věží. Od ní vedla nově přístupová cesta do hradu po současné trase k jihozápadnímu nároží jádra do průjezdu nové čtverhranné věže, která je dnes dominantou celého hradu. Nad průjezdem v přízemí měla věž ještě dvě další podlaží komunikačně propojené se sousedními palácovými křídly jádra. Z průjezdu věže stoupala cesta prohloubeným příkopem před čelem jádra s nově vyzděnou kontreskarpou k jeho severozápadnímu nároží, kde se teprve obracela do plochy velkého nádvoří.
Zanedbávána nebyla ani obrana opyše na opačné straně hradu. Kromě již podrobně zmíněné břitové věže v severozápadním cípu velkého nádvoří bylo pravděpodobně v době poděbradské na opyši vybudováno severozápadní předhradí, do jehož hradby byla na nejnižším místě celého hradního areálu vetknuta další, již třetí břitová věž na Bítově. Věž o průměru 8 metrů má zdivo o síle 2 metrů, interiér má válcový tvar. Zvýšené přízemí (původně zřejmě první patro) zaklenuté křížovou klenbou bez žeber je osvětleno větším okénkem od východu. Vstup vedený po několika stupních je opatřen závorou, která umožňovala uzavřít věž zvenčí. Schodiště v síle zdi vede do patra přístupného také dalším portálkem umístěným nad vstupem do přízemí. Patro dnes uzavírá železobetonový strop, věž však měla ještě nejméně dvě další podlaží.
Nejpozději v první polovině 16. století byla ve snaze dále zvětšit obytnou plochu přestavěna jižní část jádra. Stará hranolová věž byla snížena a ve zbývající výšce bylo její zdivo zeslabeno nebo částečně odstraněno. Se starým palácem ji spojil trakt se schodišťovou síní v přízemí, která nahrazovala venkovní schodiště a pavlače. Slabá severní zeď naznačuje možnost, že místnost byla alespoň částečně otevřená do nádvoří. Kulisovou bránu ve štítové zdi nahradila pozdně gotická hranolová věž se schodišťovým přístavkem.
Ještě za posledních Lichtenburků započala renesanční přestavba hradu, pokračovali v ní i Strejnové a následně navázali i Jankovští. Na konci 16. a v průběhu 17. stoleté dosáhlo jádro v podstatě svého dnešního rozsahu. V severním křídle byly prohloubeny a zaklenuty sklepy, z tohoto období pochází také většina příček dělících interiér přízemí a prvního patra křídla na řadu místností s chodbou při nádvorní straně a dvouramenným schodištěm uprostřed. Kaple byla přepatrována a zaklenuta barokní klenbou. S jižním křídlem ji místo východního parkánu spojilo krátké křídlo s chodbou a sala terennou v přízemí, které pohltilo i břitovou věž sníženou na úroveň okolních budov. Jižní křídlo dostalo v prvním patře dva rozměrné renesanční arkýře odstraněné ve 2. polovině 19. století. Druhé patro bylo mimo klenutých chodeb plochostropé s dnes částečně rekonstruovanými renesančními trámovými stropy.
V průběhu renesanční přestavby dostalo svou finální podobu i hospodářské křídlo tzv. "jižní traktu", který byl přistavěn k jižní obvodové hradbě velkého nádvoří. Jeho součástí byly stáje, sýpky, skladiště a především panský pivovar, který se pro majitele Bítova stal důležitým zdrojem příjmů. Obvodová zeď jižního traktu nebyla schopná zvládat velké zatížení, její zdivo se začalo trhat a proto muselo být zajištěno železnými kleštinami a četnými kamennými opěrnými pilíři.
Za Daunů byla v 18. století pouze postavena tzv. zámecká hospoda v příkopu před vstupní části hradu. Největší stavební akcí však byla klasicistně-romantická přestavba v první polovině století následujícího.
Za Františka Josefa Dauna byla roku 1811 k severozápadnímu nároží paláce přistavěna budova kuchyně, která uzavřela zbývající mezeru původní přístupové cesty. V letech 1815-16 bylo v jižním traktu zřízeno domácí divadlo, část budovy byla upravena na byty úředníků. V severní části nádvoří vznikla budova koníren (1821-22), první patro velké břitové věže bylo upraveno na vězení (1825). Okolí hradu bylo upraveno na lesopark vybavený drobnými odpočinkovými či vyhlídkovými stavbami. V paláci se úpravy soustředily především na překlenutí většiny místností a chodeb.
Jindřich Daun rozšířil a obnovil rodovou hrobku (do 1838) a celkově novogoticky přestavěl nad ní stojící kapli, ve které nechal zazdít několik starších náhrobků předchozích majitelů Bítova. Roku 1850 byla přestavěna jižní část hospodářského traktu, následovaly dvě nové vozovny (1852). V letech 1839-41 byla do dnešní podoby upravena vstupní část se štítovou zdí hranolovými věžemi a mosty, kde byla v příkopu mimo jiné odstraněna budova zámecké hospody. Interiéry paláce byly vyzdobeny iluzivní malbou vídeňského malíře A. Schüllera. Ukončení přestavby lze spojit s letopočtem 1863 na vstupní bráně.
Baron Jiří Haas přeměnil po roce 1914 většinu prostor areálu na zoologickou zahradu. Mimo jiné úpravy bylo například divadlo upraveno na velký psinec, zahradu a nádvoří zaplnily klece a voliéry. Přírodní park kolem hradu bez údržby zcela zpustl, bez údržby byly i hradní budovy.
Po převzetí Bítova do majetku státu byly s větší či menší intenzitou prováděny opravy, restaurační práce a také archeologický výzkum, který přinesl mnoho nového k poznání historie a stavebního vývoje této významné památky.
© 2002 Zany
