[HLAVNÍ STRÁNKA]

Bítov
románsko-gotický hrad přestavěný renesančně, barokně a pseudoslohově




tur. informace přehled dějin popis hradu půdorys, model fotoalbum

přehled dějin

nejstarší dějiny hradu - přemyslovská knížata a králové

pohled od východu
(letecká fotografie E. Vasiliaka)
Oblast středního Podyjí byla osídlena již v mladší doby kamenné (3. tisíciletí př. n. l.), v mladší době železné se zde objevují Keltové vystřídáni kolem počátku našeho letopočtu Germány. Ve 4. či 5. století n.l. se zde objevuje slovanské obyvatelstvo, jež si zvolilo okolí soutoku Dyje a Želetavky za středisko celé oblasti, dnes však nelze určit, zda to bylo v místě dnešního hradu Bítova či na ostrohu poblíž pozdějšího hradu Cornštejna. Raně středověké hradisko bylo v místech dnešního hradu založeno nejspíše až poté, co kníže Oldřich připojil v letech 1017-18 Moravu k českému státu. Jeho syn Břetislav I. prováděl počínaje rokem 1021 reorganizaci administrativního členění země v duchu tzv. hradské soustavy. Morava byla tehdy rozdělena na tři údělná knížectví, z nichž nás bude zajímat knížectví znojemské, ve kterém byly postaveny tři knížecí hrady - Znojmo, Vranov a Bítov.

pohled od západu
kresba R. Havelky (před r. 1906)
První písemný doklad existence bítovského hradu nalézáme v jádru tzv. zakládací listiny staroboleslavské kapituly spadající do let 1061-7, ve které je zmiňován spolu s dalšími hrady pod jménem Bethow. Nový hrad byl budován především jako správní středisko a pohraniční pevnost v sousedství rodícího se státu rakouských Babenberků. Další autentickou zprávu nalézáme až v souvislosti s četnými konflikty mezi členy rozvětveného přemyslovského rodu ke konci 12. století, kdy v létě roku 1185 vytáhlo české vojsko proti odbojným moravským údělníkům. Podle kronikáře Jarlocha Milevského se na Bítov před vojskem, které zpustošilo celé znojemsko i bítovsko, uchýlily řeholnice z nedávno založeného premonstrátského kláštera Rosa coeli v Dolních Kounicích.
Další válečné události se hradu dotkly v následujícím desetiletí, kdy kníže-biskup Břetislav Jindřich vtrhl na Moravu a odňal její správu Vladislavu Jindřichovi. K této události se hlásí listina, kterou údajně na hradě Bítov (in castro Betow) vydal Jindřich Břetislav 7. června 1195. Listina je sice prokazatelným padělkem, přesto lze při srovnání s dalšími prameny značnou část jejich údajů s přihlédnutím k chronologickým omylům považovat za věrohodné. Se značnou mírou pravděpodobnosti lze považovat za fakt, že kníže Jindřich Břetislav na Bítově pobýval v samém závěru své vojenské výpravy kolem 7. června 1194.

pohled od západu
akvarel F.B. Zvěřiny (1903)
Po nástupu Přemysla Otakara I. na trůn byl systém údělných knížectví nahrazen krajským zřízením podle českého vzoru. Vzrůst významu Bítova v souvislosti s rozbíhající se rozsáhlou kolonizací a osidlováním jihozápadní Moravy se odrazil i ve vydělení samostatného bítovského kraje, jak naznačuje potvrzení Konrádových statut roku 1222 (provicia Betowi), téhož roku je uváděn i Ben z Bítova (Ben de Wetow) znovu se objevující o šest let později jako bítovský kastelán (Ben castellanus Betowensis). I v dalších letech 13. století se po Bítově píše řada zeměpanských úředníků v obvyklých funkcích purkrabího, komorníka, vladaře či sudího, ve valné většině pocházejících z předních českých, moravských i rakouských rodů.
Rostoucí význam hradu s sebou v průběhu 13. století přinesl i přestavbu dřevohlinité pevnosti v pevný kamenný hrad. Tato potřeba byla vyvolána nejspíše válečnými událostmi první třetiny století, kdy roku 1226 Přemysl Otakar I. válčil s rakouským vévodou Leopoldem či o několik let později již za Václava I. a jeho války s vévodou Fridrichem Bojovným. Ten roku 1233 Bítov oblehl a "pro velké bití praků a pro strach" se mu hrad brzy vzdal.
Po smrti markraběte Přemysla se Bítov dočasně vytratil z centra pozornosti, kam se vrátil až s nástupem jeho synovce Přemysla Otakara II. na český trůn. Královská politika se tehdy soustředila na rozšíření korunních zemí o dědictví po vymřelých rakouských Babenbercích zajištěné sňatkem s Markétou, sestrou posledního rakouského vévody Fridricha II. Takto získané území bylo současně nutné uhájit před mocenskými ambicemi uherských Arpádovců. Jihovýchodní část českého státu na hranicích s Rakouskem a poblíž hranic s Uherským královstvím tehdy opět nabyla na důležitosti.

pod erbem ostrve - páni z Lichtenburka
Již Přemysl Otakar II. musel bojovat se vzrůstajícími snahami šlechty o emancipaci na panovnické moci, jeho neúspěch v této otázce byl ostatně i jednou z příčin jeho pádu. V době poručenské vlády po jeho smrti na Moravském poli 26. srpna 1278 i v počátcích vlády tyto tendence mocných rodů sílily a kromě jiného se projevovaly i více či méně legalizovaným uchvacováním královských statků.

pohled od jihu - kolorovaná kresba F. Richtera (1832)
Nevíme, kdy přesně a jakým způsobem k tomu došlo v případě Bítova, roku 1298 se po hradě začíná psát Raimund z Lichtenburka, významný dvořan krále Václava II., který měl natolik silnou královu důvěru, že jej téhož roku při svém odjezdu za hranice království jmenoval moravským zemským hejtmanem. Otázkou je, jaký vlastnický vztah Raimund k Bítovu měl, snad byl jeho purkrabím či jej již tehdy získal do zástavy. Své významné postavení si udržel i po zbytek vlády Václava II. i během krátké vlády jeho syna Václava III.
Po jeho zavraždění v Olomouci se přiklonil na stranu příznivců Jindřicha Korutanského, což mu po jeho zvolení přineslo úřad podkomořího a připsání Bítova jako dědičného léna. Podkomořského úřadu se sice brzy musel vzdát ve prospěch svého příbuzného a přítele Jindřicha z Lipé, jeho podíl na moci to však příliš neoslabilo. Poté, co mezi šlechtou, měšťany i klérem vzrůstalo zklamání nad osobou korutanského panovníka, měl Raimund významný podíl na jeho vyhnání a nastolení lucemburské dynastie na český trůn. Spojenectví Ronovců s novým králem Janem Lucemburským však bylo v průběhu bojů o moc ve státě mezi králem a šlechtou značně oslabeno zejména poté, co v letech 1317-18 přerostly rozpory v otevřený odboj šlechty, do kterého se Raimund zapojil po boku svých příbuzných. Smír sjednaný roku 1318 v Domažlicích přinesl Ronovcům upevnění jejich mocenské pozice, v průběhu druhého desetiletí 13. století se jim tak podařilo ovládnout celou Moravu.

pohled od jihu - rytina dle F.A. Hebera (1848)
Raimund sám na Bítově nesídlil, jeho pozornost se až do prodeje roku 1319 soustředila na nedávno (kol. 1310) získanou Lipnici na řece Sázavě. Trvale se zde usadili až po Raimundově smrti roku 1329 jeho synové Smil I. (1331-45) a Čeněk (1331-45). Ti si roku 1343 nechali markrabětem Karlem potvrdit rozdělení bítovského panství na část bítovskou, která připadla Čeňkovi a synovi jejich zemřelého bratra Jindřicha Janovi, druhá část s nově postaveným nevelkým hradem Cornštejnem připadla Smilovi I. z Lichtenburka.
Čeněk z Lichtenburka zemřel někdy krátce po rozdělení majetku, naposledy je připomínán roku 1345. Bítov poté připadl Smilovým pěti synům. Smil II. (1347,+před 1360) zůstal na novém Cornštejnu, ostatní čtyři bratři Jindřich (1342-76), Henzlin (1342-76), Jiří (1342-76) a Hynek (1346-71) se usadili na prostornějším Bítově. Potomstvo čtyř bratří bylo v následujících desetiletích natolik rozvětvené, že se osudy jednotlivých příslušníků rodu sledují jen obtížně. To bylo i příčinou dalšího rozšiřování hradu, který takto početné rodině svou obytnou plochou nemohl postačovat.
Po klidné době vlády Karla IV. se na konci 14. století Morava stala dějištěm zápasu mezi členy poslední generace lucemburského rodu Karlovými syny Václavem, Zikmundem a Janem a jejich bratranci moravskými markrabími Joštem, Prokopem a Janem Soběslavem. Henzlinovi synové Hynek (1393-1406), Alšík (Albrecht) (1389, +1413?) a Smil III. (1389-1406), kterým v té době opět patřily oba hrady na protilehlých březích Dyje, počátkem 90. let vedli z nejasných příčin drobnou pohraniční válku s rakouským vévodou Albrechtem III. V prosinci 1394 mezi nimi sjednal markrabě Jošt smír a při té příležitosti získal Lichtenburky pro účast na tažení do Čech proti Václavovi IV. a jeho věrným straníkům, kterého se v létě následujícího roku zúčastnil spolu se Smilem III. i jejich nedávný protivník vévoda Albrecht. Ve složitých poměrech doby není vůbec neobvyklé, že krátce poté nacházíme Smilova bratra Alšíka na straně Václavova věrného přívržence markraběte Prokopa. Nájezdy obou znepřátelených stran na majetky protivníků na přelomu století zcela rozvrátily celou Moravu, lichtenburské hrady z nich však vyvázly beze škod.

před napuštěním přehrady
(pohlednice ze sbírky J. Úlovce)
Stejně neškodné pro Bítov byly i husitské války. Většina Lichtenburků jako věrných katolíků stála na straně Zikmunda Lucemburského, našly se však i výjimky jako Alšíkův syn a nejvýznamnější Lichtenburk své generace Jan (+1448), jehož postoj nebyl alespoň zpočátku zcela jednoznačný. Snad on roku 1410 přijal na Bítově významného husitského teologa Jeronýma Pražského na jeho útěku z Vídně, o pět let později pečetil stížný list české a moravské šlechty proti upálení Jana Husa. Po smrti krále Václava IV. však již s celým rodem stál věrně na straně císaře Zikmunda a na podzim bojoval v řadách jeho vojska v bitvě pod Vyšehradem, kde padla řada význačných moravských šlechticů. Jan měl více štěstí, padl pouze na čas do zajetí, brzy se však vykoupil a již o rok později se spolu s bratry zúčastnil sněmu v Brně, kde přítomní slíbili věrnost Zikmundovi. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat, již následujícího roku bylo lichtenburské panství cílem útoku husitských vojsk. O Bítovu se v této souvislosti mlčí, zato Cornštejn se s největší pravděpodobností obležení nevyhnul. Roku 1423 se Jan dostal podruhé do zajetí při neúspěšné obraně Kroměříže před vojsky Diviše Bořka z Miletínka.
Za svou věrnost byl Jan roku 1437 odměněn úřadem olomouckého komorníka, který zastával až do své smrti o jedenáct let později. Ještě před tím však roku 1441 stihnul rozpoutat další pohraniční válku s poručníkem nezletilého Ladislava Pohrobka římským králem Fridrichem III. Záminkou mu byly nesplacené pohledávky u zesnulého vévody Albrechta z dob husitských válek. Loupeživé Janovy vpády do Rakous byly ukončeny až smírem roku 1445.
Mír však na Bítovsku nevydržel příliš dlouho. Po Janově smrti si jeho synové našli nového protivníka, mocný moravský rod pánů z Kunštátu, z jehož středu vyšel příští český král Jiří z Poděbrad, přičemž obě strany měly pro takové nepřátelství své důvody. Po zemřelém Janu z Lichtenburka byl do úřadu olomouckého komorníka jmenován Procek z Kunštátu, čímž se Janovi synové cítili poškozeni, šli dokonce až tak daleko, že zpochybňovali Prockovu urozenost. Roku 1456 se Hynek z Lichtenburka (1455; + po 1474) domáhal dědičných práv na tento úřad dokonce u komorního soudu v Praze.
Druhým jablkem sváru byl královský hrad a město Jemnice, které získal Jan z Lichtenburka roku 1433 do zástavy od Albrechta Habsburského. Po svém zvolením zemským správcem roku 1451 se Jiří z Poděbrad snažil Jemnici navrátit mezi komorní statky, Ladislav Pohrobek však ještě několik měsíců před svou smrtí Lichtenburkům potvrdil držbu cornštejnského panství včetně Jemnice.

v průběhu napouštění přehrady
(pohlednice ze sbírky J. Úlovce)
Po nástupu Jiřího z Poděbrad na trůn (1458) bylo zcela jasné, na čí stranu se nový král postaví. Hynek spolu s bratrem Štěpánem (1455-72) demonstrativně vstoupili do služeb hornorakouského arcivévody Albrechta, konec jejich vzdoru učinilo dobytí Jihlavy na podzim téhož roku.
Roku 1462 využili Lichtenburští bratři roztržky mezi českým králem a papežem Piem II. a o rok později rozpoutali otevřenou válku proti svému lennímu pánu. Král se vše nejprve snažil spor řešit prostřednictvím zemského soudu, který přiměl Štěpána k podrobení. Hynek však, spoléhaje na papežskou podporu, vytrval v odporu, proto byl roku 1464 označen za rušitele míru, byla nad ním vyhlášena zemská klatba a proti jeho opěrným bodům bylo neprodleně vysláno zemské vojsko. Strachotice byly dobyty po krátkém obléhání, zato Cornštejn představoval tvrdší oříšek - obléhání hradu trvalo plných jedenáct měsíců než se 9. června 1465 jeho posádka vzdala. Hynek sám byl již od prosince 1464 v Římě a snažil se s pomocí hlavy katolické církve přiklonit váhy na svou stranu. Díky zásahu papeže nebyl přes svou porážku Hynek nikdy souzen, potrestán byl pouze konfiskací velké části majetku.
Jaké byly v té době osudy samotného Bítova nevíme, nelze vyloučit, že i zde došlo alespoň k pokusu o dobytí, jehož pozůstatkem by mohly být zbytky valů na ostrožně před hradem. Cornštejn byl Bítovským na více než půl století zkonfiskován a Bítov se tak stal hlavním rodovým sídlem. To, stejně jako poučení z obléhání Cornštejna, bylo impulsem k další přestavbě hradu, která se soustředila především na zesílení jeho opevnění. Ani po zbytek století nebylo na soutoku Želetavky a Dyje příliš klidu, Lichtenburkové se nyní museli potýkat s novými pány Cornštejna, který Jiří z Poděbrad propůjčil Krajířům z Krajku. Napětí mezi oběma rody přerůstalo v otevřené spory o vesnice, lesy a pole, roku 1497 projednával nároky Krajířů na podhradní městečko Bítovec moravský komorní soud. Nákladná přestavba Cornštejna i další aktivity však Krajíře finančně vyčerpala natolik, že kolem roku 1530 byli nuceni Lichtenburkům Cornštejn prodat.
Roku 1498 propustil Vladislav Jagellonský (stejně jako mnoho jiných hradů) Bítov z lenního svazku k České koruně, hrad se tedy po dvou staletích ocitl ve svobodném dědičném majetku Jindřicha z Lichtenburka (1477-99) a jeho synů. Při té příležitosti se také dochoval podrobný výčet všech statků, které k tehdejšímu bítovskému panství náležely. V průběhu 16. století však finanční tíseň doléhala i na Lichtenburky, kteří byli stejně jako jiné mocné rody své doby nuceni postupně rozprodávat své statky. Když 29. září roku 1572 umírá poslední z nich, Jindřich Sirotek z Lichtenburka, patřilo k již zčásti renesančně přestavěnému hradu již jen několik vesnic v nejbližším okolí.

Strejnové ze Švarcenavy
Pozůstalost vymřelého rodu koupil roku 1576 od Jindřichovy neteře Ludmily Bítovské z Lichtenburka příslušník dolnorakouského protestantského rodu Wolf (Wolfgang) Strejn ze Švarcenavy (Schwarzenau). Většinu svých rodových držav měli Strejnové v Rakousku, proto projevili zájem především o zboží v blízkosti moravsko-rakouských hranic. Wolf již od roku 1563 vlastnil nedaleké Uherčice, jeho syn Hanuš Wofart pokračoval v rozšiřování moravských majetků roku 1598 koupí Vranova nad Dyjí a o deset let později Nový Hrádek. Strejnové také pokračovali v renesanční přestavbě Bítova započaté již za Lichtenburků. Okázalý život a nákladné přestavby jejich sídel (především v Uherčicích) přivedly Strejny do stejných finančních obtíží, jaké měli již předchozí majitelé Bítova a roku 1617 byl Hanuš Wolfart nucen zadlužené bítovské panství prodat.

Jankovští z Vlašimi
Novým majitelem bítovského panství, které v té době kromě samotného hradu tvořilo pouhých šest vesnic, se stal do panského stavu čerstvě povýšený Fridrich (Bedřich) Jankovský z Vlašimi (+1635). Zpočátku chudý Fridrich získal svůj majetek výhodným sňatkem ale především podporou Matyáše Habsburského, který se mu odvděčil hodností nejvyššího hofrychtéře čili dvorského sudí. V průběhu stavovského povstání (1618-20) se držel zpátky, po kapitulaci Moravy se však dal plně k dispozici nové vládě kardinála z Dietrichsteina. V četných funkcích, které z jejího pověření zastával, měl mnoho příležitostí k osobnímu obohacení, takže si roku 1627 mohl dovolit zakoupit statek Slatinu předtím zkonfiskovaný jeho bratrovi Volfu Zikmundovi, následujícího roku bývalé královské město s hradem Jemnici a roku 1633 statek Skalice.
Těmito koupěmi vytvořil Fridrich rozsáhlé dominium, pro nějž byl Bítov tím nejvhodnějším střediskem. Jako svému rodovému sídlu věnovali Jankovští Bítovu náležitou pozornost, za jejich panství dosáhl své dnešní velikosti. Svůj vliv mělo zcela jistě i to, že se v průběhu třicetileté války zdejší oblasti vyhýbaly časté pustošivé pohyby vojsk, pokud zde oddíly obou stran operovaly, omezily se na vybírání finančních a naturálních dávek.

pohlednice s kresbou Romana Havelky
(před r. 1906)
V otcovské tradici věrných služeb habsburskému rodu pokračoval i Fridrichův syn Hynek (+1653), který i v těžkých válečných letech dokázal uvážlivým hospodařením udržet prosperitu svého panství. Roku 1641 prošla sousedním vranovským panstvím švédská vojska, přímo k Bítovu přitáhly oddíly generála Torstensona v dubnu 1645. Hrad nebyl obsazen posádkou, ani jeho strategická hodnota již nebyla vysoká, proto se Švédové usadili v městečku Bítovec a spokojili se s vybíráním kontribucí. Roku 1646 sice Švédové odtáhli, v následujících dvou letech však panství vyčerpávalo vydržování četných procházejících císařských oddílů. Přes to všechno Hynek podle dochovaných záznamů dále na hradě stavěl, do historie se však nejvíce zapsal svým rozsáhlým trojdílným veterinárním dílem "Apotheka koňská" vydaným česky roku 1650.

pohled od jihozápadu
(letecká fotografie E. Vasiliaka)
Po Hynkově časné smrti (ve věku 38 let) bylo panství pod poručenskou správou až do roku 1664, kdy jeho syn Maxmilián Arnošt I. dosáhl plnoletosti. Již roku 1671 se však pomátl na rozumu a správu panství převzala jeho manželka Johana Alžběta rozená ze Scherfenbergu. Roku 1689 se panství po dohodě s matkou ujal Maxmilián Arnošt II., osobní přítel císaře Josefa I. vychovávaný na vídeňském dvoře. Díky své dvorské výchově se seznámil s mnoha významnými osobnostmi své doby, vděčí mu i za svou manželku Kateřinu z Lemberka, která mu věnem přinesla dědictví po prvním muži posledním výhonku uherského hraběcího rodu Zrinských. Díky vyženěným prostředkům mohl roku 1693 zakoupit panství Horní Kounice a další drobnější statky. Přízeň panovníka mu vynesla i povýšení do hraběcího stavu (1702-3).
Maxmilián Arnošt se zdržoval především u dvora, řídké chvíle na svém moravském panství trávil především na zámku v Jemnici a odlehlého Bítova užíval spíše příležitostně jako letního a reprezentačního sídla. Stavební zásahy se tedy omezily pravděpodobně na běžné opravy a přizpůsobení interiérů danému účelu, jak ostatně svědčí dochované inventáře z roku 1736. Maxmilián Arnošt II. zemřel roku 1736 jako posledním mužský příslušník rodu, Kateřina z Lemberka mu porodila pouze dvě dcery - Marii Johanu (provdanou nejprve za hraběte z Kounic a podruhé za hraběte Cavrianiho) a Marii Annu Leopoldu (provdanou za hraběte Dauna). Z nich držela Bítov Marie Johana provdaná hraběnka Cavriani, po jejíž smrti roku 1752 trval po tři léta spor o její pozůstalost.

Daunové

ukázka z původní sbírky zbraní
Teprve na zásah samotné císařovny Marie Terezie zvítězil v tomto sporu syn Marie Anny Leopoldy Maxmilián František hrabě Daun (+1788). Daunové byli starý porýnský rok vděčící stejně jako Jankovští za svůj vzestup třicetileté válce, však také nejvýznamnější osobností rodu je vítěz z bitvy u Kolína polní maršálek Leopold Maria Daun. I Maxmilián František se věnoval vojenské kariéře a jako jeho slavný bratranec si vysloužil maršálskou hůl. Ve veřejném či politickém životě se však příliš neangažoval, více se soustředil na správu svých statků, v čemž ho následovali i jeho potomci. Přestože Daunové trávili hodně času ve Vídni, Bítov nezanedbávali a využívali jej především jako letní sídlo. Veškeré úpravy se soustředily na udržovací práce a nutné opravy především hospodářského traktu.
Po smrti Maxmiliána Františka přešel jeho majetek nejprve na jeho nezletilého staršího syna Jana a po jeho brzké smrti roku 1795 na jeho nezletilého bratra Františka Josefa (+1836). Z téhož roku pochází i popis hradu, který zachycuje jeho podobu před zásadní klasicistně romantickou přestavbou, kterou hrabě František Josef zahájil roku 1811. Radikální pseudogotické úpravy dokončené až za vlády jeho syna Jindřicha (+1890) kolem roku 1863 daly hrady v podstatě jeho dnešní podobu. Po dlouhé vládě hraběte Jindřicha se na přelomu 19. a 20. na Bítově vystřídaly v poměrně rychlém sledu jeho bratři Vladimír (+1896) a Ottakar, kterým roku 1904 vymřela poslední ze tří větví hraběcího a knížecího rodu Daunů.
Po vymření Daunů vzaly rychle za své do té doby bohaté bítovské sbírky zbraní a taký rozsáhlá knihovna. Část z nich rozprodala již vdova po Jindřichovi z Daunu, ještě než ji v tom Vladimír a Ottakar stačili zabránit, prodala za pakatel většinu knihovny.

20. století

fotografie nádvoří (před r. 1906)
Novým majitelem Bítova a dalších daunovských statků se stal syn jejich dávno zemřelé sestry Berty (+1856) Jindřich Vilém hrabě Haugwitz. Jemu připadlo dědictví prostřednictvím matky Berty, sestry posledních hrabat Daunů. Hraběti Haugwitzovi Bítov zjevně k srdci nepřirostl, nejprve na své sídlo do Náměště nad Oslavou převezl zbytek knihovny a zbrojnici a již roku 1906 jej prodal. Na pouhé dva roky se hradním pánem na Bítově stal polský šlechtic Jan L. hrabě Zamojski a roku 1908 jej následoval jeho krajan František kníže Radzvill. Ani on se na Bítově neohřál dlouho a již roku 1912 jej opět prodává.


pohled od jihu
(fotografie z poč. 20. století)
Haas z Hasenfelsu Novými a posledními majiteli se stala nedávno (1899) nobilitovaná podnikatelská rodina Haasů. Jiří svobodný pán z Hasenfelsu převzal po otci porcelánku ve Slavkově nad Ohří a se svým bratrancem z ní pod značkou Haas & Czjzek udělal největšího výrobce porcelánu v habsburské monarchii. Roku 1914 baron Haas umírá a Bítov zdědil jeho stejnojmenný syn. Mladý baron Haas proslul v širokém okolí svým bohémským a podivínským životem a především vášnivou lásku ke zvířatům. Netrvalo dlouho a Jiří Haas uzavřel doposud na požádání přístupný hrad veřejnosti a celý jej přestavěl v jednu velkou soukromou zoologickou zahradu. Vycpaná zvířata, která uhynula či sešla stářím, dnes tvoří podstatnou část hradní expozice, která je velkým lákadlem především pro malé návštěvníky - sbírka 51 vycpaných psů nejrůznějších plemen je údajně svého druhu největší na světě. Na budovách samotných prováděl jen nejnutnější opravy a i okolí hradu nechal zcela zpustnout. V průběhu jeho života tvářnost okolí zcela změnilo postavení vranovské přehrady napuštěné v letech 1934-36. Pod její hladinou zmizelo podhradní městečko Bítov, pro jehož obyvatelé byla východně od hradu v místě bývalé obory postavena zcela nová obec. Ještě do roku 1954 však nad hladinou přehrady vyčníval zpola zatopený farní kostel sv. Václava.
Baronu Haasovi patřil Bítov až do roku 1945. Krátce po osvobození jej na hradě navštívila skupina příslušníků revolučních gard, jejichž nezastřené pohrůžky násilím jej přiměly k sebevraždě zastřelením.

Bítov byl i se zbylým majetkem zkonfiskován, v jeho správě se vystřídalo několik institucí až byla svěřen do správy Krajského střediska památkové péče, které postupně provádělo opravy a archeologický průzkum na hradě. Jeho nástupcem je dnes Státní památkový ústav v Brně.


razítko


tur. informace přehled dějin popis hradu půdorys, model fotoalbum

© 2002 Zany