[HLAVNÍ STRÁNKA]
Boskovice
panská sídla v průběhu osmi staletí
společný přehled dějin
V přídomcích svých majitelů se Boskovice vyskytují již od první čtvrtiny 13. století - jejich původní sídlo však zřejmě stávalo na sousedním vrchu dnes zvaném Bašta. Od roku 1237 je uváděn Lambert z Boskovic a po polovině století i jeho synové Velen a Jimram. Po roce 1263 z pramenů téměř na čtvrt století mizí a až za posledních Přemyslovců se objevují Oldřich a Archleb, kteří stáli na počátku vzrůstající slávy rodu. Snad za nich se podle posledních publikací panské sídlo přesunulo na současnou lokalitu, která lépe vyhovovala potřebám stále významnějších velmožů. Starší publikace ovšem tvrdí, že se tak stalo až o století později. Definitivní jasno by mohl přinést až hloubkový archeologický výzkum, který na obou lokalitách doposud neproběhl.
Oldřich a Archleb byli nejprve věrní přívrženci panovníků (Oldřich byl roku 1304 jmenován jedním z hejtmanů v Polsku), po smrti posledního Přemyslovce roku 1306 se postavili proti králi Janu Lucemburskému. Roku 1312 se při tažení proti odbojným pánům zmocnil Jan Lucemburský hradu pánů z Boskovic, to je také první výslovná zmínka o zdejším panském sídle.
Stejně jako v případě dalších okolních hradů i Boskovice byly na přímluvu moravského a českého panstva navrácen Arklebu z Boskovic, který jej údajně ve 20. letech 14. století obnovil. Otázkou je, nakolik byla obnova nutná, většina okolních hradů se vzdala v podstatě bez odporu, obdobně tomu mohlo být i v Boskovicích. Arkleb se stal věrným královským služebníkem, za což byl odměněn hodností olomouckého komorníka. V rozmnožování rodového majetku pokračoval i Arklebův syn Ješek, pro změnu komorník brněnský, a vnuk Jan Ozor. Ten se na konci století v bojích mezi ambiciózními moravskými markrabaty Joštem a Prokopem postavil na stranu Prokopovu a proto byl roku 1389 hrad obležen a dobyt spojenou hotovostí markraběte Jošta a města Brna. V troskách hradu zahynul zřejmě i jeho majitel. Brněnští s sebou tehdy přivezli dokonce i střelce vyzbrojené píšťalami. Za nejasných okolností získal zbořený hrad královský dvořan Heralt z Kunštátu, kterému markrabě Jošt roku 1398 povolil, že může hrad obnovit.
Na počátku husitských válek drželi Boskovice Boček a Viktorin z Kunštátu. Roku 1424 se hradu i předsunutého opevnění vybudovaného v místě původního hradu na vrchu Bašta zmocnili husité. Rod pánu z Kunštátu jej však získal zpět a jeho majetkem byl hrad až do roku 1458, kdy jej král Jiří postoupil jako úhradu korunních dluhů moravskému zemskému hejtmanu Vaňkovi Černohorskému z Boskovic, kterého si tak chtěl naklonit. Boskovicové v té době stále patřili k nejvýznamnějším moravským rodům a zastávali přední zemské úřady. Na rodovém hradě nesídlili, přednost dávali jiným sídlům v Letovicích, Bučovicích, Černé hoře a od roku 1485 zejména v Moravské Třebové. V česko-uherských válkách během poslední třetiny 15. století se Vaňkův syn Václav i vnuk Jaroslav postavili na stranu uherského krále Matyáše Korvína, který dočasně ovládl celou Moravu. Sám Jaroslav z Boskovic pro Korvína vykonával mnohá nevděčná poslání, za což byl zprvu odměněn komornickým titulem po otci a titulem českého kancléře. Když při obléhání hradu Ebersdorfu vlétla náhodou dělová koule do stanu krále Matyáše, nepřátelé obvinili Jaroslava ze zrady a úkladů proti králově životu a Jaroslav byl roku 1485 popraven ve Vídni. Jeho bratr Ladislav Velen se poté vzdal církevních úřadů a převzal správu rodového majetku, od nevděčného Korvína se však již odvrátil. Na boskovickém hradě provedl jen nevýrazné úpravy, jeho pozornost se soustředila na zvelebování ostatních sídel, především na hrad v Moravské Třebové. Po Ladislavově smrti roku 1520 se jeho syn Kryštof se hradu věnoval o něco více, před polovinou 16. století se však stejně jako další významné rody té doby (Pernštejnové, Rožmberkové a další) dostal do finančních obtíží a byl nucen po částech rozprodávat svůj majetek.
Mezi prvními přišly na řadu i Boskovice, které roku 1547 koupil hornický podnikatel povýšeny o dva roky dříve do rytířského stavu Šimon Eder ze Štiavnice. Nový majitel v Boskovicích sice nepobýval příliš často, přesto ale započal důkladnou renesanční přestavbu hradu, ve které pokračoval i Jaroš Morkovský ze Zástřizl, které boskovické panství koupil roku 1567 od Šimonova syna Víta. Přestavbu dokončil až Jarošův nástupce Václav starší Morkovský ze Zástřizl. Za tohoto vzdělaného humanisty byl položen základ rozsáhlé boskovické knihovny. Jeho potomci drželi hrad po více než jedno století až do vymření této větve rodu Janem Bohušem roku 1687. Pět let přes sovu smrtí začal Jan Bohuš se svou tehdy asi padesátiletou manželkou Zuzanou z prakšické větve zástřizlovského rodu stavět na jižním svahu zámeckého kopce stavět rozsáhlou budovu dominikánského ženského kláštera, s jehož osudy se po sto letech opět setkáme.
Po Janu Bohušovi zdědila panství vdova Zuzana, která se roku 1688 pozděli opět vdala za výrazně mladšího teprve 24-letého Waltera Xavera Františka z mikulovské hraběcí větve Dietrichsteinů, kterému o rok později prodala zděděné boskovické panství. Nerovnost svazku je ještě zdůrazněna tím, že roku 1690 přijal mladý Dietrichstein roční důchod s podmínkou, že se bude zdržovat dle své libosti s vyjímkou boskovického hradu, kde žila paní Zuzana. Ta ostatně zemřela již následujícího roku.
Nárokům na pohodlí a reprezentaci bohatého a mocného rodu Dietrichsteinů přestal při jejich občasných pobytech hrad postačovat, proto se na počátku 18. století pustili do stavby tzv. Rezidence, která vznikla před rokem 1730 a na jejíž stavbu bylo použito i materiálu z hradu - již roku 1707 je uváděno poboření věže a bašty. Hrad byl však dále obýván a opravován, do nové Rezidence přesídlili Dietrchsteinové definitivně roku 1733. Dominikánský ženský klášter byl roku 1784 v důsledku jozefinských reforem zrušen a areál byl převeden do náboženského fondu. Od něj jej koupil František de Paula z Dietrichsteina a upravil jej na továrnu.
Na přelomu 18. a 19. století pobývali Dietrichsteinové v Boskovicích stále častěji a budova Rezidence přestala jejich potřebám vyhovovat. Proto byla letech 1819-25 továrna zřízená ze zrušeného dominikánského kláštera přestavěna na nový empírový zámek. Budova Rezidence byla poté využita jako ředitelství panství, postupně kolem ní vyrostl rozsáhlý areál panského dvora zahrnující provozní objekty, jízdárnu, skleník a další budovy.
Posledním mužským Dietrichsteinem byl Mořic Jan, který zemřel roku 1864. Dědily po něm čtyři dcery jeho synovce Josefa. Boskovické panství připadlo nejstarší z nich Terezii Rose Františce, která byla od roku 1843 provdána za Alfonse Fridricha hraběte Mensdorff-Pouilly. Dalšími držiteli panství byli v přímé linii jeho syn Alfons (*1864, +1935) a vnuk Alfons Karel (*1891, +1973). Tomu byla již za okupace roku 1942 na boskovický velkostatek roku uvalena nucená správa, kterou roku 1946 vystřídala poválečná národní správa. Roku 1952 byl Mensdorffům majetek zkonfiskován. Početná rodina dostala k užívání pouze 3 pokoje v jihozápadním křídle zámku, které po smrti hraběte Alfonse Karla jeho syn Hugo státu. Roku 1992 byl na základě restitučního zákona velká část majetku navrácena Bedřichu Karlovi, Albertovi, Hugovi, Janovi a Terezii, dětem hraběte Alfonse Karla.
© 2001, 2002 Zany
