Lopata

Lopata
zříceniny gotického hradu

010507-091
zbytky vstupního portálu jádra

Poloha:	na výrazném skalisku poblíž Šťáhlav (okr. Plzeň - jih)
Majitel:	??
Uživatel:	??
Otevřeno:	zřícenina => volně přístupný
Doprava:
Prameny:	Milan Novobilský: "Zapomenuté hrady, tvrze a místa - Hrad Lopata", Nadace České hrady, Plzeň 1995 Tomáš Durdík: "Ilustrovaná encyklopedie českých hradů", Libri, Praha 1999 Tomáš Durdík, Pavel Bolina: "Středověké hrady v Čechách a na Moravě", ARGO, Praha 2001 Dobroslava Menclová: "České hrady", Odeon, Praha 1976 CD-ROM August Sedláček: "Hrady zámky a tvrze české", díl XIII "Plzeňsko a Loketsko", ViGo agency, Praha 2000
Datum návštěvy:	7.5. 2001, 20.10. 2001

dějiny hradu

jádro od západu - kresba K. Liebschera ze Sedláčkových Hradů

Kdy byl na výrazném buližníkovém suku nedaleko od Šťáhlav založen hradu Lopata nelze přesně říci, shodnout se nemohou ani odborné prameny. Místo však bylo osídleno již v prehistorických dobách.
První zmínka o hradu pochází z roku 1377, kdy je uváděn jeho majitel Heřman z Litic sezením na Lopatě, literaturou obvykle považovaný za zakladatele hradu. Jeho vznik většina dosavadní literatury klade do rozmezí let 1367 a 1377. Oproti tomu Dobroslava Menclová posunuje založení hradu do doby téměř o půl století dříve. Oporou jí je rozbor ostění gotického portálu brány, které podle ní navazuje na portál farního kostela ve Švihově z let 1320 - 1330. Lopatu podle ní drželi Drslavici sídlící na hradě Litice u Plzně, kteří již před polovinou 14. století drželi v okolí Lopaty nějaké drobné statky. V dalších letech se ve zprávách ze Šťáhlavska stále častěji vyskytuje Rous z Litic, který se stále více zadlužoval. Po jeho smrti byl jeho syn Heřman nucen zadlužení litické panství prodat a přesídlit právě na Šťáhlavsko, odkud mohl spravovat místní statky z nového hradu Lopaty. Ten je roku 1379 výslovně uváděn jako "castrum". Heřman se na Lopatě uvádí naposledy 18. dubna 1397. Ještě téhož roku se hrad neznámo jak dostal do nepravých rukou, neboť si z něj udělala základnu loupeživá tlupa jakéhosi Hrocha. Spravedlnost kupodivu zakročila velmi svižně a v prosinci 1397 byl hrad obležen královským vojskem markarbího Prokopa. Hrad byl dobyt a stal se součástí královského majetku. Proč nebyl navrácen Heřmanu z Litic těžko říci, snad byl s lapky nějakým způsobem spolčen, nebo o hrad přišel legálním způsobem.

strážní věž předhradí
kresba K. Liebschera ze Sedláčkových Hradů

Ani v královských rukou však Lopata nezůstala příliš dlouho. Již roku 1401 jej Václav IV. zapsal za věrné služby především při odrážení vpádu Ruprachta Falckého do Čech svému věrnému přívrženci Maršíkovi z Hrádku. V držení tohoto katolického rodu byl hrad až do svého zániku. Maršík zemřel někdy po roce 1424, kdy se svými syny Janem a Habartem prodával ves Kůzí svému zeti. Starší Jan stál věrně na straně plzeňského landfrídu a s jeho pomocí počítal i císař Zikmund při přípravách křížové výpravy v roce 1427. Někdy v té době však Jan postoupil Lopatu svému bratru Habartovi, který se po hradě psal právě roku 1427.
Jako mnoho jiných využíval Habart neuspořádaných poměrů a brzy se stal postrachem širokého okolí. Na svém hradě shromáždil početnou skupinu jízdních i pěších bojovníků, se kterou podnikal četné loupežné výpravy do širokého okolí. Ty směřovaly především na zboží nedalekého hradu Vlčtejna. Jeho majiteli husitskému hejtmanu Svojšemu ze Zahrádky brzy došla trpělivost a v říjnu 1432 přitáhl s hotovostí k Lopatě. Svého protivníka rozhodně nepodceňoval, k účasti na trestné výpravě získal okolní šlechtice Přibíka z Klenové, Menhrata z Hradce, Jana Zmrzlíka ze Svojšína a Jana Řitku z Bezdědic i města Klatovy, Sušice, Horažďovice a Domažlice. Klatovští dokonce zapůjčili velké dělo ukořistěné na Bohuslavu ze Švamberka. Dobýt hrad z chodu se útočníkům nepodařilo a tak se rozhodli hrad vyležet.
Hlavní tábor rozložili severně od hradu, kterému následně odřízli vekeré přístupové cesty, aby si jeho posádka nemohla doplnit své zásobárny. Východně od hradu bylo na nejchráněnějším místě postaveno velké klatovské dělo, které mělo podle nalezených pískovcových koulí ráži kolem 50 cm. Dělo obráncům muselo značně znepříjemňovat život, soudě podle pozornosti kterou mu věnovali. O tom svědčí velké množství nalezených střel do kuší a menších či větších palných zbraní. Další palebná postavení obklopovala hrad na severní a západní straně, dosud byla prokázána existence dvou praků, jednoho menšího vrhacího stroje a tří až čtyř tarasnic, které doplňovaly zbraně menší ráže. Ani obránci nezaostávali v palebné síle pozadu, záhy jim však začalo docházet střelivo. Museli si vypomáhat kameny vylámanými z hlubokých jam vylámaných na nádvoří i v předhradí, nepohrdli ani součástmi hradních staveb, soudě podle zbytků ozdobných dlaždic rozmetaných po širokém okolí.
Po čtyřměsíčním obléhání došly posádce zásoby vody i jídla, došlo dokonce i na koně jízdní družiny. Vyhladovělí obránci se v bezvýchodné situaci rozhodli hrad podpálit a ve zmatku vyvolaném požárem uniknout. Habartovi a několika dalším se to podařilo, ovšem většina posádky měla méně štěstí a 40 jeho pomocníků bylo zajato. Habartovi ovšem jedna lekce nestačila a ve svém lupičském řemesle pokračoval z nové základny na hradu Hus v jižních Čechách. I zde byl obléhán a po dobytí hradu dožil v Českých Budějovicích, kde zemřel mezi lety 1444 - 1454.

Požárem poškozená Lopata byla následně vítěznou hotovostí úmyslně rozbořena, snad aby se nemohla znovu stát sídlem nějaké loupeživé tlupy. Lopatské zboží opět připadlo po Habartově smrti jako odúmrť králi, od nějž si jej vyžádal Bedřich z Donína, kterému bylo odúmrtní právo podstoupeno roku 1457. Při té příležitosti byl pořízen podrobný inventář panství, které v důsledku obléháni celé zpustlo. Krátce poté se o dědictví přihlásili Habartovi potomci Půta a Jitka z Hrádku, to již hrad držel Zdeněk Lev z Rožmitálu. Jejich nároky neuspěly a roku 1489 bylo panství definitivně převedeno na Bořivoje z Donína, syna Bedřicha z Donína. V dalších letech zprávy o Lopatě mizí, neznámo kdy se stalo součástí šťáhlavského panství. Teprve roku 1539, když prodávali Doupovcové z Doupova šťáhlavské panství Jiřímu Kokořovci z Kokořova, je uváděn "zámek pustý Lopata". Dopovcové i Kokořovcové sídlili na tvrzi ve Šťáhlavech a na obnovení hradu neměli zájem. Ten je připomínán ještě roku 1624 jako "starý zámek Lopata".
Později upadl hrad zcela v zapomnění, přežívala pouze pověst o loupeživém hnízdě Habarta z Lopaty, i jeho jménose vytratilo a místo bylo nazýváno Starý zámek. Vzkříšen byl až v první polovině 19. století, kdy se znovu probudil romantický zájem o památky minulosti. Velkou zásluhu na jeho poznání měl zahradní architekt kozelského zámku František Xaver Franc, který v letech 1880-1886 při svých průzkumech pravěkého osídlení celý hrad důkladně prokopal.

popis Jádro hradu využilo celou plochu skalního suku, předhradí se rozprostírá na náhorní plošině jižně od něj. Přístupová cesta vedla od jihu z údolí Kornatického potoka k východnímu rohu předhradí, kde obcházelo vysokou skalku. Příchozího z ní měla pod kontrolou hranolová strážní věž, jejíž základy dosud stojí. Od severní paty skalky vedl žebřík na klenbou překlenutou skalní průrvu, odkud bylo přístupné přízemí věže. Vyšší podlaží byla přístupná opět po žebřících, stísněný interiér nedovoloval stavbu schodiště. Pod věží se přístupová cesta lomila a vstupovala na plochu předhradí. Tak alespoň předpokládala D. Menclová, M. Novobilský shodně s A. Sedláčkem vedl cestu až pod patu centrálního skaliska hradu, kde se měla lomit a přimknutá ke skále se vracet k bráně do předhradí při východní části skály.
Strážní věž byla jedinou zděnou stavbou předhradí, jehož obranu zajišťovala pouze palisáda, to bylo v té době vcelku obvyklé řešení. Palisáda se opírala o několik osamocených skalek, na jihu její obranu posiloval další čtverhranný objekt na způsob věžovitého dřevěného srubu, po kterém se dochovala pouze téměř čtvercová prohlubeň. Ke srubu přiléhal svou jižní stranou další převážně dřevěný objekt. Výrazně dlouhý částečně zahloubený objekt pravděpodobně slučoval hospodářskou i obytnou funkci, sloužil zřejmě jako sýpka, stáje, chlévy a také jako obydlí hradní čeládky. Při jeho severním konci je v terénu předhradí vytěžena hluboká jáma, která sloužila posádce při obležení jako zdroj střeliva. Hypotézy starších autorů, že se jedná o propadlé sklepení nějaké stavby, nelze potvrdit žádným hmotným důkazem. V severozápadním cípu předhradí stála hradní kovárna, po níž zde zůstaly kusy železné strusky a větší množství hřebíků.

Podobu jádra ve tvaru nepravidelného kosodelníka vymezoval tvar skály. Po celém obvodu jej obklopovala 2 metry silná a až 8 metrů vysoká hradba založená kvůli stabilitě hluboko ve skalních spárách. Přístupné bylo pouze pro pěší, koně museli zůstat v předhradí. V jižní části byl do skály vysekán čelním příkop jádra, čímž byla oddělena malá skalka nesoucí mostní věž. Nepatrné zbytky jejího zdiva byly ve Francově a Sedláčkově době stále patrné, valná část pozůstatků padla za oběť hledačům bájného pokladu rytíře Habarta z počátku 19. století. Příchozí vystoupal po schodišti do horního patra věže, odkud vstoupil na most přes příkop, který jej překlenoval přibližně v místech mostu dnešního. Poslední část mostu tvořila v našich zemích ne příliš obvyklá konstrukce kolébkového padacího mostu. Ta využívala principu dvouramenné páky, jejíž kratší část zatížená závažím se sklápěla do vyzděné prohlubně za branou. Kromě prvotního účelu tak odkrytá prohlubeň představovala další překážku, kterou útočník musel překonat, pokud se mu podařilo proniknout bránou. Po mostu není dnes sebemenší stopy, víme o něm tedy pouze z výzkumů F.X. France.

vnější portál brány
snímek z r. 1913

nádvorní portál brány
snímek z poč. 20. století

Po překonání mostu vstoupil příchozí do parkánu, který zesiloval obranu vstupní části jádra. Vlevo byla do parkánu snad dodatečně vestavěna strážnice vybavená krbem, jehož komín byl zazděn do líce hlavní hradby.
Odtud vedlo sedm pískovcových stupňů ke vstupní bráně do nádvoří. Z budovy samotné se dochovaly pouze zbytky základů, jen o málo lépe dopadly její dva portály. Boření hradu se jim nevyhnulo, jejich pískovcové články však dlouho setrvávaly roztroušeny povětšinou v čelním příkopu. Část z nich však v pozdějších letech nenávratně zmizela, když je okolní obyvatelé odnášeli do svých domovů a roztloukali na písek. Z vnějšího portálu se dochovala pouze spodní část venýřů, větší část vnitřního portálu mohla být už koncem 19. století doplněna o chybějící články a portál byl znovu vztyčen. Po bocích jej doplnily výběhy romanticky pojatých zdí. Portál však nepřetrval ani dalších sto let, v 50. letech 20. století bylo vyndaly rozvaleno levé ostění a v 80. letech další vandalové zničili i zbytek portálu, jehož zbytky jsou opět roztroušeny především v hradním příkopu.

vstup do jádra - snímek z r. 1900

Východní bok brány chránila velká hranolová věž, vysunutá do samotného jihovýchodního cípu skaliska. Vzhledem ke svým vnitřním rozměrům byla zřejmě alespoň zčásti trvale obytná. Protější severovýchodní cíp zaujal okrouhlý bergfrit - hlavní obranná stavba hradu. Tři metry silné zdivo ponechávalo při celkovém průměru 10 metrů příliš stísněný prostor sloužící k bydlení jen v případě nejvyšší nouze. Takovéto řešení je značně neobvyklé, v první řadě použitím dvou věží. Se zdvojením věží se setkáváme častěji, vzácnaá je však kombinace okrouhlé věže s hranolovou. Netypické je také umístění bergfritu na nejchráněnějším místě jádra, zatímco bychom ho spíše čekali v čele hradu. To vše ovšem mohlo být výsledkem nějakého složitějšího stavebního vývoje, který díky nedostatečným informacím nelze v plné šíři postihnout.

vzorek dlaždice

U paty bergfritu nalezl Franc zbytky konstrukce pece vyskládané z plochých kamenů. Její účel není příliš jasný, předpokládá se, že sloužila k pečení chleba. Volný prostor mezi oběma věžemi vyplnila další přibližně čtvercová stavba, taktéž nejasného účelu, snad mohlo jít o purkrabství.
Hlavní obytnou stavbou hradu byl výstavný dvouprostorový palác v jihozápadní části jádra. Pravděpodobně dvoupatrová budova nebyla příliš rozměrná, přesto dokázala svému majiteli poskytnou dobově přiměřenou míru komfortu. Vstup do přízemí vedl přímo z plochy nádvoří, vyšší úrovně byly přístupné snad ze zvýšené části nádvoří při severní obvodové hradbě. Zdivo paláce se dochovalo pouze v nepatrných zbytcích, díky výzkumům si však lze udělat celkem věrohodný obraz o jeho vybavení. Nalezená dveřní i okenní ostění byla vytvořena z pískovce, o jejich podobě však více nevíme, potkal je stejný osud jako portál brány - byly obyvatelstvem roztlučeny na písek. Nalezeny byly také dlaždice s plastickými motivy dubových listů, které mohly zdobit podlahy a snad i stěny některé z prostor paláce. Zlomky skleněných terčíků napovídají, že okenní otvory byly zaskleny, úlomky kachlů zase jak byl palác vytápěn.
Zásobování vodou zajišťovala 4 metry hluboká cisterna vylámaná ve skále uprostřed nádvoří poblíž paláce.

půdorys