[HLAVNÍ STRÁNKA]

Vlčtejn
(Wildenstein, Vildštejn, Vlčtýn)
zříceniny gotického hradu



Poloha: na buližníkové skále u stejnojmenné obce (okr. Plzeň - jih)
Majitel: fyzická osoba
Uživatel: ??
Otevřeno: zřícenina - volně přístupný
Doprava: vlak 2 km (st. Zdemyslice)
bus 500 m (Vlčtejn): linky 440606 (Plzeň - Vlčtejn - Plánice), 440615 (Plzeň - Vlčtejn - Nepomuk - Blatná), 450551 (Plzeň - Vlčtejn - Nebilovy), 450590 (Plzeň - Vlčtejn - Únětice)
parkoviště (i bus) 200 m
mapa KČT 1:50 000 č. 32 "Přešticko", čtverec A6
Prameny:
  1. Petr Rožmberský, Milan Novobilský: "Hrad Vlčtejn", Nadace České hrady, Plzeň 2000
  2. Tomáš Durdík: "Ilustrovaná encyklopedie českých hradů", Libri, Praha 1999
  3. Dobroslava Menclová: "České hrady", 2. vydání, Odeon, Praha 1976
  4. Seznam nejohroženějších a nevyužívaných nemovitých památek v České republice
  5. Petr Rožmberský, Milan Novobilský, Petr Nožička: "Hrad Vlčtejn a jeho stavební proměny", in Průzkumy památek 2000/II, Památkový ústav Středních Čech, Praha 2000, str. 39-47
  6. CD-ROM August Sedláček: "Hrady zámky a tvrze české", díl IX "Domažlicko, Klatovsko", ViGo agency, Praha 2000
Datum návštěvy: 7.5. 2001


půdorys
19. století

rytina zaměření F.A. Hebera
plány podle Hebera a Lindackera
(z díla A. Sedláčka)

podle P. Rožmberského a M. Novobilského

zaměření hradu
řezy terénem
půdorys přihrádku jádra

půdorys paláce
řezy palácem
hmotová rekonstrukce


dějiny hradu

výřez katastrální mapy(1838)
Původní jméno hradu bylo módní německé Wildenstein (Divoká skála) podle bizarního tvaru skály, na které byl postaven. Brzy byl počeštěn na Vildštejn či Vilštejn a teprve nedávno na dnešní Vlčtejn. Hradů s podobným jménem bylo v Čechách víc - Vildštejn (Skalná) na Chebsku, Vildštejn na Chrudimsku, další hrad na hranicích se Saskem a také tvrz v Čejkovicích u Hluboké. Nelze se tedy divit, že je dost obtížné ve starých pramenech rozlišit, ke kterému ze stejnojmenných objektů má být zmínka přiřazena.
Nejstarší z takovýchto zmínek, kterou můžeme s notnou dávkou pravděpodobnosti přiřadit k našemu Vlčtejnu, pochází z roku 1284. Tehdy se ve smírné listině dvou znesvářených skupin české šlechty na straně Záviše z Falkenštejna spolu se západočeskými pány z Potštejna a z Litic uvádí jistý "Holenus de Wildenstayn". Potštejn i Litice jsou od Vlčtejna vzdáleny asi 15 kilometrů, těžko tedy předpokládat, že by se Holen psal po jiném ze zmíněných hradů.

pohled od západu - kresba z díla A. Sedláčka
Na dalších téměř 80 let stopa Vlčtejna v dějinách mizí a objevuje se až roku 1362, kdy jakýsi Petr z Vildštejna svědčí s dalšími šlechtici z Plzeňska na darovací listině dominikánskému klášteru v Plzni. Není však jisté, jestli tehdy ještě hrad vlastnil, někdy v té době jej totiž za neznámých okolností získali Rožmberkové. Vlčtejn se sice vyskytuje i na listině Karla IV. z roku 1349, ta je však pozdějším padělkem z rukou rožmberských písařů.
Rožmberští bratři Petr, Jošt, Jan a Oldřich, kteří hospodařili v nedílu, dobře prosperovali a proto si mohli dovolit přikupovat další panství a stavět nové hrady. Nejspíše oni tedy někdy po roce 1362 výrazně přestavěli palác na Vlčtejně.
První nesporná zmínka o rožmberském vlastnictví pochází z roku 1369, kdy z pozice majitele vlčtejnského panství bratři z Rožmberka jmenovali faráře v Nezvěsticích. O rok později zapsal při své svatbě Jan z Rožmberka nevěstě Elišce z Halsu vdovské věno 1250 kop grošů pojištěné na hradě Vlčtejně. Pokud by Eliška ovdověla, stal by se Vlčtejn jejím vlastnictvím. Rožmberkové měli vždy velký počet dětí, zvláštním řízením osudu měl však v každé generaci potomky vždy pouze jeden z jeho příslušníků. Ze čtyř bratří to byl nejmladší Oldřich. Již roku 1369 zemřel bezdětný Jošt, a o pět let později se zbývající bratři majetkově oddělili (poté, co se Václav IV. vzdal v jejich prospěch práva odúmrti). Vlčtejn připadl s Novými Hrady, Choustníkem, Příběnicemi a Žiželicemi Oldřichovi, ostatní zboží držel Jan společně s Petrem.
Rožmberkové na Vlčtejně nesídlili, odlehlé panství pro ně spravovali purkrabí. To se nezměnilo ani když roku 1389 Jan z Rožmberka zemřel, Eliška z Halsu, které vznikl na Vlčtejn právní nárok, jej ponechala Rožmberkům a spokojila se s platem, jež z panství dostávala. Zato její příbuzný Sigost hrabě z Halsu se po její smrti o pět let později o dědictví přihlásil. Oldřichův (+1390) syn Jindřich nemohl Sigostovi vyplatit pojistnou částku 1250 kop, proto mu byl nucen hrad s panstvím přenechat. V roce 1396 získal Jindřich Vlčtejn od Sigosta výměnou za městečko Haslach a roku 1403 na něm opět pojistil věno své druhé manželky Elišky z Plumlova. Po Jindřichově smrti (+1412) měla Eliška podle smlouvy s poručníkem jeho nezletilého syna Oldřicha s Eliškou držet Vlčtejna až do své smrti. Eliška však stále žila v Krumlově a z vlčtejnského panství pobírala pouze důchody.

rytina J. Richtera podle kresby F.A. Hebera (1847)
Oldřich z Rožmberka, jeho ovdovělá matka Eliška i poručník Čeněk z Vartemberka byli příznivě naklonění husitským myšlenkám a zpočátku jej na svých panstvích podporovali. V roce 1420 se Oldřich na nátlak papežských legátů a nejspíše i pod vlivem založení Tábora odřekl kalicha a ještě téhož roku Tábor neúspěšně obléhal. Od té doby se stal horlivým katolíkem a nepřítelem husitů. Ti také při svém tažení na Plzeňsko roku 1421 Vlčtejn dobyli nebo spíše obsadili (purkrabí, jakýsi Cikán, jej pravděpodobně vydal bez boje) zanechali zde posádku pod Vilémem Kostkou z Postupic. ten se zde nezdržel dlouho, Vlčtejn po něm převzal Bohuslav ze Švamberka, který vlastnil zboží v sousedství. Po jeho smrti v Rakousích roku 1425 předal Přibík z Klenové Vlčtejn do správy klatovským měšťanům.
V dalších letech držel Vlčtejn další táborský hejtman Svojše řečený Kukla ze Zahrádky. První výslovnou zmínku o tom máme z roku 1432, kdy je při obléhání nedalekého hradu Lopaty nazýván hejtmanem na Vlčtejně. S ním se budeme v následujících letech setkávat častěji.
Po porážce husitů v bitvě u Lipan zůstávalo v rukou husitských posádek stále mnoho statků, na jejichž násilné získání původní majitele neměli sil. Často tedy došlo k dohodě o vydání zboží za finanční úhradu. Stejně tomu bylo i v případě Vlčtejna, kde se Svojše zavázal vydat hrad oproti úhradě 400 kop grošů od Oldřicha z Rožmberka nebo jeho matky. Ani mocný Rožmberk neměl dostatek finanční hotovosti, proto se dohodl s katolíkem Zbyňkem z Kočova, že Svojšeho vyplatí a bude držet Vlčtejn v zástavě, dokud mu Rožmberk zmíněnou částku neuhradí. Muselo k tomu dojít mezi lety 1438, kdy byl Svojše zajat v bitvě u Želenic míšeňským vojskem a jistě potřeboval peníze na výkupné, a 1442, kdy se Zbyněk po Vlčtejně poprvé píše.

pohled od SV
kresba z díla A. Sedláčka
Svojše ze Zahrádky vedl bojovný život i v následujících letech a zapojil se do mnoha drobných bojových akcí zejména proti Oldřichu z Rožmberka. Roku 1444 využil smrti Zbyňka z Kočova (+1443) a úkladně se zmocnil Vlčtejna. Využil k tomu údajně díru ve zdi, kterou prý při předávání hradu nechal vylomit ve hradbách. Je však silně nepravděpodobné, že by zkušený válečník Zbyněk Kočovský nechal v neklidných dobách v hradbách svého sídla díru. Do takto poškozeného hradu by si okolní šlechta jistě neuložila své cennosti a listiny. Zajímavá je domněnka, že Svojše nechal onu vybouranou díru naoko zazdít a při svém vpádu ji snadno obnovil.
Plzeňští měšťané požádali Hynka Krušinu ze Švamberka, aby Svojšeho vypudil. Hynek vyslal k Vlčtejnu purkrabího nepomuckého klášterství Mikuláše Kostenpira z Mělnic, aby Svojšemu pohorzil obležením. Iniciativní Kostenpir místo toho přitáhl k hradu rovnou s početnou hotovostí. Vylekaný Svojše přistoupil na odstupné a vydal hrad bez boje. Když později přitáhlo k Vlčtejnu vojsko vedené Burjanem z Gutštejna a Přibíkem z Klenové v zastoupení sirotků po Zbyňkovi Kočovském, odmítl jej Kostenpir vydat a na příkaz svého pána vrátil Vlčtejn opět Svojšemu, který se tak stal potřetí jeho pánem. Obě dvě strany si následně začaly přepadat vesnice a ničit majetek.
Po smrti pravé majitelky Vlčtejna Elišky z Plumlova (+1444) použil její syn Oldřich z Rožmberka podvrženou listinu, podle níž mu král Zikmund roku 1423 daroval odúmrť na Vlčtejn. Neznámým způsobem se však od roku 1446 do držení Vlčtejna dostal Bedřich z Donína, který se pravděpodobně vyrovnal s Rožmberkem i s bratry z Kočova.

interiér paláce - kresba K. Liebschera z díla A. Sedláčka
V roce 1450 vypukla další válka mezi přívrženci Jiřího z Poděbrad a strakonickou jednotou, za které se Vlčtejn zapsal i do dějin českého království. poděbradský straník rytíř Bedřich z Donína hostil v létě téhož roku na Vlčtejně přední feudály království, kteří zde 11. června podepsali "vlčtejnskou smlouvu", která konečně vedla ke smíru a uklidnění poměrů v zemi.
Po nástupu Ladislava Pohrobka (1453) bylo po dlouhých 33 letech neustálých bojů a zmatků nutno zavést v zemi pořádek a projednat majetkoprávní záležitosti. Kdo nemohl listinně prokázat nabytí majetku, měl pod hrozbou hrdelního trestu odevzdat majetek do královských rukou. Roku 1454 byla projednávána i odúmrť po Elišce z Plumlova, kterou král daroval jejímu vnukovi Jindřichovi z Rožmberka. Proti tomu se ohradili stávající držitelé rytíři z Donína, kteří se po devíti letech sporů s Rožmberky dohodli a jejich nároky na Vlčtejn pravděpodobně odkoupili.
O osudech Vlčtejna po nástupu Jiřího z Poděbrad na český trůn za jeho bojů se zelenohorskou jednotou nevíme nic. Mezi lety 1475-77 se synové Bedřicha z Donína majetkově oddělili, Jan získal Vlčtejn, Litice a další drobné statky, jeho bratr Bořivoj obdržel dědictví po matce hrad Okoř. Bořivoj povýšený do panského stavu v dalších letech jako poručník svého osiřelého synovce Bedřicha pečoval i o Vlčtejn. Bedřich z Donína se jako přívrženec českých bratří necítil na silně katolickém Plzeňsku příliš dobře, proto někdy kolem roku 1500 Vlčtejn prodal a přestěhoval se do nově koupeného hradu Valečov v bratrské baště na severovýchodě Čech.
Novým majitelem Vlčtejna byl asi Jan Varlejch z Bubna (+1531-3) uváděný zde poprvé roku 1514. Díky jeho častým soudním přím se o něm v pramenech dochovalo mnoho zmínek. Jeho bratr a dědic Václav prodal Vlčtejn Janu z Roupova. I za něj spravoval Vlčtejn purkrabí, Jan až do své smrti (+1540) sídlil na rodovém hradě Roupově. Při dělení majetku mezi jeho syny roku 1543 připadl Vlčtejn Kryštofovi, který sídlil střídavě na Vlčtejně a tvrzi ve Spáleném Poříčí. V roce 1587 koupil Libochovany na Litoměřicku a své statky na Plzeňsku rozprodal.
Vlčtejn koupil asi roku 1588 Jan Hradišťský z Hořovic, který nejspíš bydlel na své pohodlné tvrzi Hradišti u Blovic. Po jeho smrti připadl Vlčtejn na počátku 17. století dceři Anně Salomeně, ta jej přenechala své matce Anně roz. Pouzarové z Michnic. Ta nejpozději roku 1606 na Vlčtejn přesídlila a žila zde i Anna Salomena provdaná roku 1609 za Krštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Ta se roku přestěhovala k manželovi na hrad Pecka. Anna z Michnic dědila i po svém druhém choti Vilému z Landštejna a roku 1618 po ní dědila dcera Markéta provdaná za Petra Tobiáše Karla ze Svárova.
Petr Tobiáš se aktivně zapojil do stavovského povstání, po němž mu byl konfiskován majetek, Vlčtejna, který patřil Markétě, se však konfiskace nedotkly. V bouřlivých letech třicetileté války nejspíše zpustnul, není uveden ani na soupisu pevných míst Plzeňského hraje z roku 1643. V dalších letech Vlčtejn několikrát změnil majitele po "vdovské" linii. Kryštof Rudolf Karel ze Svárova, vnuk Petra Tobiáše, zemřel roku 1663 a Vlčtejn po něm spravovala ovdovělá Kateřina Eleonora rozená z Klenové. Ta se znovu vdala a po její smrti (dědil Vlčtejn její již třetí manžel Maxmilián Rudolf hrabě z Gutštejna. I on zemřel bez potomků (+1690) a Vlčtejn dědila jeho druhá manželka Polyxena Kateřina roz. Vratislavová z Mitrovic. Ta se opět vdala za Jana Josefa sv. pána z Újezdu na Březnici. I on byl poslední svého rodu a roku 1728 zdědil jeho statky, erb i jméno Vilém Albrecht Krakovský z Kolovrat.

plán na rekonstrukci z roku 1822
Neobývaný Vlčtejn pustnul a měnil se ve zříceninu. Budova v předhradí byla změněna v sýpku. Až Josef Maria Kolovrat, prapravnuk Viléma Albrechta, se rozhodl zříceninu v romantickém duchu přestavět. Z roku 1822 se dochovaly plány pseudogotické přestavby dokončené o rok později. Panstvo užívalo Vlčtejn při svých vyjížďkách do okolí k odpočinku i jako rozhlednu. Už Jan Karel Nepomuk "Hanuš", syn Josefa Marii však Vlčtejn opět zanedbával, kámen z předhradí byl použit na stavbu císařské silnice a když roku 1845 navštívil Vlčtejn badatel F.A. Heber, byl již palác opět zpustlý a beze střechy. Brzy po jeho návštěvě se zřítil štít, obvodové zdivo paláce však vydrželo dodnes. Po smrti bezdětného Hanuše z Kolovrat (+1872) zdědil Vlčtejn uherský rod Pálffyů z Erdödu. Od nich odkoupil roku 1922 Vlčtejnský dvůr i s hradem navrátilec z Ameriky František Dobiáš. Z jeho iniciativy postavili zdejší ochotníci na předhradí přírodní divadlo.
Za druhé světové války se do záchrany hradu pustil vysloužilý poštovní úředník Jan Hejtmánek z Plzně. Ještě za války byl snad pod jeho vedením vyčištěn palác a započalo se s výkopy. Po válce založil Hejtmánek Spolek pro záchranu hradu Vlčtejna a získal prostředky pro započetí konzervace hradu. Ta probíhala intenzivně v letech 1946-8 a 19 září 1948 mohl Spolek hrad otevřít veřejnosti. V dalších letech pokračovaly další drobné práce především na údržbě hradu a jeho bezprostředního okolí. V padesátých letech byl Spolek nucen ukončit činnost a roku 1953 od něj hrad převzaly státní instituce, nejprve okres a místní národní výbor, po Hejtmánkově intervenci pak krajský národní výbor v Plzni, který jej opět svěřil Osvětové jizbě MNV. Ty jeho údržbu zanedbávaly, takže dnes je Vlčtejn ve špatném stavu a je zařazen do seznamu ohrožených památek.


popis hradu

půdorys podle D. Menclové
Prvotní hrad Holena z Vildštejna byl nejspíše pouze dřevěný a o jeho podobě nevíme nic bližšího. Současná podoba pochází až z radikální přestavby druhé poloviny 14. století. Provedli ji asi až páni z Rožmberka, kteří hrad získali kolem roku 1362. Od té doby se vzhled hradu příliš neměnil.

předhradí

010507-071
vnější líc obvodové hradby předhradí

010507-039
jižní část s obvodovou hradbou
Hradní areál má přibližný tvar trojúhelníka v jehož jižním vrcholu stojí na buližníkovém skalním suku jádro s palácem. Protože je hrad umístěn v rovinatém terénu, byla jeho obranyschopnost posílena systémem příkopů a valů, který byl mladšími zásahy v průběhu 19. a 20. století značně poškozen. Na severu, západě a jihozápadě byly valy zdvojeny. Vnější val a příkop obíhaly celý areál a z obou stran se připojoval k jižnímu konci skály. V jihozápadním cípu vnějšího příkopu je větší kruhová jáma Heberem interpretovaná jako studna, spíše však jde o pozůstatek novodobé hledačské činnosti.
Vnitřní příkop a val vynechaly východní stranu, která byla dostatečně chráněna strmostí skály. Zůstala zde plošina volně se svažující do vnějšího příkopu využitá jako parkán či přihrádek posilující obranu této části areálu. Na západě nebyl vnější val doveden až ke skále, jako by zde bylo ponecháno místo pro přístupovou cestu, z čehož vychází jedna z domněnek o vedení vstupu do hradu. Západní úsek vnitřního valu se v těchto místech totiž rozšiřoval, takže po jeho koruně mohla vést cesta směrem k bráně v severozápadní části předhradí. Druhou variantu vyslovil již F.A. Heber, který vstupní bránu předpokládal ve stejném místě a cestu k ní vedl přímo od západu přes oba valy a příkopy. Tato část valů je dnes zasypána a srovnána, takže Heberovu domněnku nelze potvrdit ani vyvrátit.

010507-045
zbytky interiéru
V těchto místech se také dochoval jediný úsek obvodové hradby předhradí silné 1,5 metrů, který zde zároveň tvořil vnější stěnu velké hospodářské budovy. Střep zdiva je vysoký 4,5 metrů, což je zřejmě v podstatě původní výška. Na jihu byla budova ukončena nižším skaliskem jehož stěna byla dozděna do rovného líce, vnitřní roh severní stěny byl vytesána v menším skalním suku tvořícím severovýchodní nároží areálu.

010507-038
severní část budovy

010507-040
vstup do výpadní chodbičky
010507-043
výpadní chodbička
Štěrbina ve skále přístupná z jihovýchodního nároží objektu byla rozšířena a využita pro výpadní branku či únikovou chodbičku opatřenou vrátky v kamenném portálku. Jeho poslední článek se dochoval na svém místě, na protější straně zbyl po portálu pouze ve skále vysekaný prostor. Na jejím zakončení spadala skála několik metrů téměř kolmo dolů ke dnu okružního příkopu. V případě nouze bylo výškový rozdíl možno překonat po žebříku, který jistě ve výbavě chodbičky nechyběl, a uniknout tak z hradu.
Po další zástavbě předhradí se nezachovaly žádné stopy. Heberův plánek zachycuje v jeho severozápadním rohu kruhovou jámu o průměru přibližně 9 metrů, což odpovídá obvyklé velikosti bergfitů té doby. Věž v tomto místě mohla účinně bránit předpolí hradu a také vstupní bránu do předhradí, která mohla být umístěna při její patě. Doměnky D. Menclové že šlo o studnu či cisternu nelze považovat za pravděpodobnou, na to byly rozměry jámy příliš velké. Cisterna by navíc musela být umístěna poblíž nějaké budovy, z jejíž střechy by mohla vodu zachytávat.
Předhradí bylo značně změněno mladšími zásahy. Kámen byl použit na stavbu císařské silnice, mohutná vrstva suti byla při Hejtmánkových opravách rozvezena a na vzniklé plošině vznikl v 70. letech diskotékový parket, podium pro hudebníky, stánek s občerstvením a sociální zařízení.
U paty skály byly Hejtmánkem odkryty dvě zdi základů přibližně čtvercové budovy, její poloha však koliduje s pravděpodobným vedením obvodové hradby a i způsob kladení zdiva napovídá, že stavba byla mladšího data.



jádro

010507-034
pohled od západu
010507-037
pohled od severu
010507-068
pohled od jihozápadu
010507-070
jádro od východu

přihrádek

010507-065
severní část přihrádku se vstupem

010507-046
010507-047
010507-053
vstup a detaily ostění
Skalní jádro na buližníkovém suku bylo rozloženo ve dvou výškových úrovních. Podoba nižšího přihrádku je z velké většiny dílem úprav hradu prováděných Janem Hejtmánkem, které ne zcela odpovídají původní situaci, podle pamětníků prý nadezdíval 2-3 metry nad úroveň dochovaného zdiva. Vstup byl veden od severu z předhradí do drobné věžovité brány. Výškový rozdíl několika metrů byl pravděpodobně překonáván po šikmé dřevěné rampě zakončené padacím mostem, jakou známe z mnoha jiných hradů. Ze vstupní branky příchozí dále stoupal po schodišti úzkým koridorem. Dnes jsou v něm dvě tesaná ostění, o žádném z nich však ani podrobné zkoumání nedokázal spolehlivě určit, zda je osazeno na původním místě. Při levé straně vstupu jsou sedile, jejich použití v místě schodiště je však značně nepravděpodobné.

010507-064
jižní část přihrádku
010507-075
hradba jižní části s opěráky
Na dvorku přihrádku stojí zbytky zděné pokladny ze 40. let 20. století. V těch místech musela být nějaká rampa či schodiště umožňiující vstup do paláce. Obvodové zdivo v jihozápadní části je vzepřeno dvěma pilíři, které v těchto místech zajišťovaly narušenou skálu. Průběh zdiva však nejspíše neodpovídá původní situaci především v jihozápadní části, kde byly Hejtmánkovy zásahy značné. Na jihu šikmo ven z hradby vyčnívá jako třetí pilíř úsek původní hradby zachycené již na Heberově plánku. Ta po tupoúhlém zlomu vedla přímo k jihovýchodu a zdá se, že nechávala jižní konec přihrádku neuzavřený. Hejtmánkova hradba uzavírá přihrádek plynulým obloukem a opírá se o skálu pod jižním koncem paláce.
Na severu a severozápadě sleduje hradba přihrádku obvod skály pod čelem paláce se obloukem napojuje na skálu. Mezi hradbou a skálou tak vzniknul plynule se zužující prostor přibližně uprostřed své délky předělený úzkou příčkou. Jeho západní stěna tvoří současně bok vstupního koridoru. Nevelký prostor byl v dobách existence hradu využívaný nejspíše k hospodářským účelům, snad jako kuchyně či vrátnice. Ostění vstupu do této části je osazeno značně nelogicky, kamenné zárubně směřují každá jinam, vstup je patrně opět dílem Hejtmánkovy fantazie a může souviset s jeho snahou vytvořit zde zastřešený prostor vhodný k umístění malé expozice.

010507-049
přední díl
010507-048
zadní díl s dělící příčkou
010507-051
vstup od severu
010507-050
vstup od jihu

palác

010507-058-059
interiér od jihu k severu

010507-055
interiér od severu k jihu
Celou horní úroveň jádra zaujal dvouprostorový palác o délce 20 a šířce 9 metrů. Severní čelo přes 1,5 metrů silné zdi bylo polygonálně zakončeno, jeho vnější nároží jsou zaoblena. Provedení honosného paláce vytápěného kachlovými kamny s velkými okny zasklenými kulatými sklíčky zalitými do olova je zcela v duchu doby, kdy vývoj směřoval k pohodlným stavbám, jejichž obranná funkce byla výrazně potlačena. Palác byl příčnou zdí rozdělen na dvě části a kromě přízemí a 1. patra obsahoval snad i hrázděné obranné patro či polopatro. Vstup byl veden do severní místnosti přízemí portálem s dnes vytrhaným pískovcovým ostěním. V bočních stěnách vstupu se dochovaly kapsy po zajišťovací závoru, u nadpraží se dochovala další kapsa nejasného účelu. Kromě vstupu osvětlovaly čelní místnost přízemí tři okna - vedle vstupu, v protější stěně a v polygonálním čele. Zadní přibližně čtvercovou místnost osvětlovala okna v jižní a západní stěně.
Patro sloužilo jako obydlí hradního pána. Jeho podlahu nesly trámy s dodnes dochovanými kapsami v severním traktu paláce. Osvětlovala ji opět tři okna, jedno v čele, jedno v jihovýchodním koutě a poslední nad vstupem do paláce. To bylo později zazděno a přeloženo více do jihozápadního koutu. V severovýchodním koutě byl při konzervaci hradu ve 40. letech 20. století odkryt hrotitý portálek vedoucí do arkýřového prevétu, jehož zbytky jsou na vnější fasádě doposud jasně zachovány. Zbytky ostění dalšího portálku se dochovaly v západním střepu dělící příčky. Vedl do jižní místnosti osvětlené čtyřmi velkými okny - dvěmi v jižní stěně a dvěmi naproti sobě v bočních stěnách.

010507-062
ostění portálu v příčce 1. patra
010507-072
arkýř prevétu od jihovýchodu
010507-044
arkýř prevétu od severu
010507-054
portálek k prevétu

010507-074
palác od jihu
010507-060
vstupní partie interiéru paláce
010507-061
okna v čele paláce se zbytky ostění
010507-063
polygonální čelo paláce

© 2001 Zany