Mnichovo Hradiště

Mnichovo Hradiště
renesanční tvrz či zámek přestavěná na barokní zámek

010708-007 & 008
vstupní průčelí

Poloha:	na severním konci stejnojmenného města ve svahu nad řekou Jizerou (okr. Mladá Boleslav)
Majitel:	Česká republika
Uživatel:	Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze
Adresa:	NPÚ - Státní zámek Mnichovo Hradiště, 295 01 Mnichovo Hradiště
telefon:	+420 326773098, fax +420 326772198
WWW:	www.mnichovo-hradiste.cz http://www.stc.npu.cz mhradiste@stc.npu.cz
Expozice:	1. okruh: zámecké interiéry s valdštejnskými sbírkami (cca 50 minut) 2. okruh: zámecké divadlo (cca 15 minut) 3. okruh: lapidárium barokních soch a hrobka Albrechta z Valdštejna v bývalém kostele Tří králů a kapli sv. Anny (cca 30 minut)
Otevřeno:	duben, říjen: So, Ne 8.45-15.00 květen - září: Út - Ne 8.45 - 16.00
Vstupné:	1. okruh: dospělí 80,- Kč, děti, důchodci, studenti 50,- Kč 2. okruh: dospělí 30,- Kč, děti, důchodci, studenti 15,- Kč 3. okruh: dospělí 30,- Kč, děti, důchodci, studenti 10,- Kč cizojazyčný výklad: 1. okruh: dospělí 150,- Kč, děti, důchodci, studenti 80,- Kč 2. okruh: dospělí 30,- Kč, děti, důchodci, studenti 15,- Kč 3. okruh: dospělí 30,- Kč, děti, důchodci, studenti 15,- Kč rodinné vstupné (dva dospělí + děti) 20% sleva
Doprava:	bus 1 km zast. Mnichovo Hradiště náměstí vlak 2 km stanice Mnichovo Hradiště parkoviště 100 m (i bus)
Prameny:	August Sedláček: "Hrady, zámky a tvrze království Českého", sv. X "Boleslavsko, Praha 1895 Miroslav Brožovský: "Mnichovo Hradiště", Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje, Čelákovice 1972 Mojmír Horyna, Luboš Lancinger, Vojtěch Láska: "Mnichovo Hradiště", Střed. státní pam. péče a ochrany přírody Středočeského kraje, Praha 1984 kol.: "Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; díl 3. - Severní Čechy", Svoboda, Praha 1984 Alfréd Schubert: "Stavební opravy některých významných hradů a zámků středních Čech v uplynulých 15 letech" in Památky středních Čech, Památkový ústav středních Čech, Praha 1995 Mojmír Horyna, Květa Křížová: "Zámek Mnichovo Hradiště", Památkový ústav středních Čech v Praze, Praha 1996 Pavel Vlček: "Encyklopedie českých zámků", Libri, Praha 1997 Kateřina Sučková, Roman Abušinov: "Kamenný klíč - hrady, zámky a ostatní zpřístupněné památky", 5. vydání, vl. nákladem, Plzeň 2001 Zdeněk Fišera: "Hrady a tvrze na Mladoboleslavsku", Okresní muzeum Mladá Boleslav, Mladá Boleslav 2002 http://www.spusc.cz/objekty/Hradiste/default.htm
Datum návštěvy:	8. 7. 2001

přehled dějin, popis Počátky osídlení v této oblasti se datují do druhé poloviny 12. století, kdy zde Markvarticové založili a bohatě obdařili cisterciáckého konvent Hradiště nad Jizerou. Na terénní hraně východně od kláštera založili řeholníci osadu Rybitví s farním kostelem Nanebevzetí P. Marie. V průběhu 13. století bylo jihovýchodně od Rybitví založeno poddanské městečko zvané Hradiště Mnichovo. Cisterciácké panství přetrvalo až do počátku husitských válek, kdy byl 30. dubna 1420 klášter vypálen vojskem orebitů táhnoucím na pomoc Praze. Klášter nebyl nikdy obnoven, jeho panství bylo rozchváceno okolní šlechtou.
Mnichovo Hradiště zprvu získal katolický pán Jan z Vartemberka, již roku 1425 se jej zmocnil hejtman sirotčích vojsk Jan Čapek ze Sán, který si roku 1436 nechal uchvácené klášterní zboží potvrdit do zástavní držby od císaře Zikmunda. V následujících 120 letech se až do roku 1556 zástavní držitelé často střídali - ve druhé polovině 15. století to byli páni z Dubé, od roku 1490 Staré Město pražské, dále páni z Valdštejna (1493-1512), Jan Svojanovský z Boskovic (1512-28), a nakonec páni z Vartemberka (1528-55).
Takovéto časté střídání majitelů prosperitě panství jistě příliš neprospívalo, za takové situace není ani příliš pravděpodobné, že by si některý z nich v místě dnešního zámku postavil pozdně gotickou tvrz jak uvádí starší literatura. Vycházejí při tom ze zápisu v zemských deskách o prodeji Mnichova Hradiště do dědičného držení Jiříkovi z Labouně a Jindřichovi Žibřidovi z Velechova roku 1556. Šetrný písař zde ve snaze uspořit drahý pergamen dokončil na prázdnou část listu zápis o prodeji zcela jiné tvrze Borovsko v Posázaví. Označil jej pouze znamínkem na okraji listu, které A. Sedláček při přípravě svého díla přehlédl a zápis mylně přiřadil k Mnichovu Hradišti. Další autoři od něj tento údaj bez dalšího prověření přebírali a to až do 80. let 20. století.

Oba kupci si panství rozdělili na dvě části, hradišťská připadla horlivému příznivci jednoty bratrské Žibřidovi (+1562), po němž ji zdědil jeho bezdětný syn Adam (+1576). Adamova vdova Krescencie z Habartic se znovu provdala za nezámožného rytíře, císařského diplomata a vojáka Kryštofa Budovce z Budova, s jehož pomocí se jí podařilo v dlouhých sporech o dědictví po prvním manželovi uhájit. Krescencie odkázala roku 1582 Hradiště Kryštofovi, po jehož smrti (1602) dědil celé panství jeho synovec Václav, přední postava stavovské nekatolické opozice přijatý roku 1607 do panského stavu.

To již v Hradišti stála budova renesanční tvrze či zámku, jak spolehlivě dokládá pamětní deska s erbem Václava Budovce a jeho ženy Anny z Vartemberka datovaná do roku 1606. Pozdně renesanční tvrz se dochovala ve hmotě severozápadního křídla dnešního zámku, v jehož organizmu ji jednoznačně identifikují četné renesanční portály a klenutí. Tvrz tvořila obdélná budova o rozměrech přibližně 20x17 metrů. Od jihozápadu se na ní napojuje užší trakt o rozměrech cca 8,5 x 15 metrů, k němuž se z nádvoří přimykala při úpravách roku 1676-7 zazděná arkáda o třech obloucích. Ohradní zeď nádvoří zčásti dochovaná ve zdivu západní poloviny jižního křídla uzavírala obdélný areál, který i s tvrzí dosahoval rozměrů cca 34 x 43 metrů.

Roku 1609 se Václav Budovec významně zasloužil o vydání Majestátu Rudolfa II zaručujícího náboženská i politická práva příslušníkům nekatolických vyznání. Od samého počátku se také zapojil do stavovského povstání, byl zvolen jedním z direktorů a po nástupu Fridricha Falckého prezidentem a nad apelacemi. Po porážce povstání nevyužil možnost k útěku, pouze dopravil do bezpečí svou rodinu a vrátil se do Prahy. Tam byl postaven před tribunál, který jej odsoudil ke ztrátě hrdla i veškerého majetku. Podle rozsudku mu měla být uťata pravá ruka a jeho tělo zaživa čtvrceno. Nakonec byl pouze sťat a jeho hlava vystavena na Staroměstské mostecké věži.

Zkonfiskované statky koupil roku 1622 císařský plukovník a pozdější generalissimus a vévoda frýdlantský Albrecht z Valdštejna, jehož rodu patřilo Mnichovo Hradiště po více než tři století, která uběhla mezi dvěma největšími konfiskačními vlnami našich dějin velkých konfiskací - pobělohorské a komunistické. Albrecht z Valdštejna udělil roku 1624 Hradiště jako léno nově vznikajícího frýdlantského vévodství svému synovci Maximiliánovi (+1655) a o tři roky později mu jej prodal do plného vlastnictví. Díky tomu si Maximilián udržel Hradiště i po pádu a zavraždění svého mocného příbuzného a učinil z něj středisko rozlehlého rodového dominia, které vytvořil přikoupením dalších zkonfiskovaných statků.
Takto významné středisko si zasloužilo důstojné sídlo, významnější zásahy však mohly být provedeny až po skončení třicetileté války a odchodu švédských vojsk ze severních Čech. K tomu přispěl i požár zámku v listopadu roku 1657. To jej již vlastnil Maximiliánův syn Karel Ferdinand, který napravil blíže neurčené škody způsobené požárem a také přistavěl již raně barokní západní část dnešního jižního křídla, čímž získal zámek půdorys písmene L. Jednopatrový zámek měl tehdy podle mladšího inventáře 15 místností v přízemí a 13 v patře.
Další raně barokní úpravy následovaly až poté, co Karel Ferdinand prodal roku 1675 Hradiště svému synovci Arnoštu Josefovi. Týkaly se především hospodářských objektů, které byly součástí provozu panství, vzhled vlastní zámecké budovy se příliš nezměnil. Díky dochovaným účtům valdštejnských statků se dozvídáme, že již v letech 1676-77 byly zazděny tři oblouky arkád pozdně renesanční tvrze, v následujícím desetiletí byla zasklívána okna, opravovány klenby a podlahy, vsazovány žlaby mezi sedlové střechy se štíty.

Mnohem výraznější vrcholně barokní přestavbu, která dala zámku v podstatě jeho dnešní podobu, s sebou přinesly náboženské potřeby hraběcí rodiny a také přenesení hlavního rodového sídla z nedalekých Zvířetic. Roku 1687 schválila řádová kapitula kapucínského řádu záměr Arnošta Josefa z Valdštejna zřídit v Mnichově Hradišti dvanáctičlenný konvent. O tři roky později započal kapucínský stavitel páter Jiří z Mnichova na severním konci zámecké zahrady stavbu strohých funkčně pojatých budov komplexu kláštera.
Nejprve byla postavena budova kostela sv. Tří králů vysvěcená 23. dubna 1693. Kostel je jednolodní orientovaný přibližně k severozápadu. Loď bez kruchty je zaklenuta třemi poli valené klenby. Na pravé straně se k budově přimykala kaple P. Marie, za ní pak křídlo hraběcí oratoře. K levému boku kostela přiléhala přízemní vstupní chodba kláštera
V dalších dvou letech pokračovala stavba velmi rychlým tempem trojkřídlou budovou konventu, do které se již v říjnu 1695 mohli přestěhovat řeholníci ze svých provizorních příbytků. Tři křídla klášterní budovy svírala přibližně čtvercový rajský dvůr s jednoduchým ambitem se zděnými pilíři a dřevěným stropem. V přízemí byla budova jednotraktová, částečně zaklenutá, částečně plochostropá, v patře pak dvou až třítraktová s malými celami.
V následujících letech byly interiéry kostela i kláštera postupně vybavovány obrazy, sochami a další výzdobou, těžiště stavební činnosti se přesunulo do jižní části areálu, kde byl velkoryse přestavován již nevyhovující renesanční zámek.

Dochovaná smlouva datovaná 4.9. 1695 jednoznačně dokládá jako autora projektu pražského architekta Marka Antonia Canevalla (*1652, +1711). Velmi podrobný dokument podává i vcelku ucelenou představu o tom, jak vypadala stávající budova, výkresovou dokumentaci osobně schvaloval hrabě Arnošt Josef. Přestavba zámku se rozpadla do dvou po sobě jdoucích fází.
První fázi přestavby realizoval Canevalle zcela ve vlastní režii za což inkasoval předem sjednanou odměnu. Ve stávající budově byla změněna dispozice některých místností, zřízena kuchyně a vestavěna dvě šneková schodiště. Nad prvním patrem bylo přistavěno druhé patro se stejným rozvrhem místností. Jižní křídlo bylo prodlouženo do dnešní délky, jeho severní průčelí bylo symetricky řešeno, uprostřed jej zdůrazňovala hodinová věž se zdvojeným schodištěm po obou stranách. Stavební práce první etapy včetně zastřešení šindelovou krytinou byly hotovy kolem poloviny roku 1697, ještě téhož roku započalo vybavování a výzdoba nového objektu - sklenářské práce, zámečnické kování, dveřní a okenní rámy, dveře, kachlová kamna atd. Vybavování zámku pokračovalo i následujícího roku, kdy se již rozbíhaly práce na druhé fázi stavby.
V té době se již podle většího zapojení místních řemeslníků stavitel Canevalle omezil především na stavební dozor, jen nejobtížnější práce nadále prováděli specializovaní pracovníci jeho dílny. Na místě stavbu řídil místní polír Nicollo (Mikuláš) Reimondi. Ve druhé fázi započaté nejspíše na sklonku roku 1697 byla zámecká budoval doplněno symetrickým východním křídlem, čímž byl její půdorys dotvořen do tvaru písmene U. Představovala tak jednu z nejčasnějších ukázek vrcholně barokní architektury. Poslední stavbou na zámecké budově byla patrně západní koutová věž dokončená roku 1710.
Souběžně s hlavní zámeckou budovou byly vznikaly i další stavby, které dotvářely celkovou koncepci areálu. Po stranách parterové zámecké zahrady byly postaveny dvě symetrické přízemní budovy koníren a bytů služebnictva. V prostoru za západní budovou stájí vznikala od roku 1701 pod Reimondiho vedením budova jízdárny, na severní straně zahrady proti zámku z větší části dřevěná dnes již neexistující oranžérie ("pomorančhaus") dokončená roku 1704. Poslední stavbou areálu bylo druhé křídlo oranžerie a casino s hlavním sálem saly terreny uprostřed a vedlejšími pokoji sloužícími k odpočinku po stranách. Postavena byla zřejmě podle Reimondiho projektu v letech 1709-11, po dokončení stavby byl strop hlavního sálu vyzdoben freskou s výjevem rodové valdštejnské legendy "Jindřich z Valdštejna představuje králi Přemyslu Otakarovi II. svých 24 synů".
Průčelí zámecké budovy je vyzdobena iluzivními architektonickými prvky, které byly do značné míry východiskem ze situace, kdy byla téměř polovina hmoty průčelí byla renesančního původu a nedovolila tak plně rozvinout klasické barokní formy. Celkový dojem zdůraznilo použití červené barvy na základní plochu fasády, jak dokládá i její nedávno zrekonstruovaná podoba.
V interiérech je stavba zrcadlově orientovaná k monumentálnímu dvojitému schodišti ve středu jižního křídla, velké sály byly vysunuty do obou nároží hlavního křídla - v jihozápadním to byl tzv. přijímací sál, v jihovýchodním pak hlavní sál, dnes divadlo.

pohled od jihu a od severu
kresba F.B. Wernera (cca 1740)

V průběhu čilého stavebního ruchu hrabě Arnošt Josef roku 1708 zemřel a správu panství po něm převzal jeho syn František Josef (*1680, +1722) V roce 1713 vypukla v celých Čechách rozsáhlá morová epidemie, která se však zcela vyhnula valdštejnskému panství, což bylo přičítáno přímluvě sv. Anny. Anenský kult po této události stále více sílil a k nově postavené soše světice před kapucínským klášterem byly pořádány stále rozsáhlejší pouti, kterých se účastnilo až 20000 lidí. Nejspíše pod vlivem kapucínského kazatele Jana Marii Kutnohorského se roku 1722 rozhodla právě ovdovělá hraběnka Marie Markéta rozená Černínová z Chudenic velkolepě rozšířit dosavadní kapli sv. Anny. V letech 1723-4 postavil kapucínský stavitel Jan Vyškovský jednolodní stavbu propojenou s řádovým kostelem sv. Tří králů. Boční průčelí kaple korunoval bohatě zdobený štít s výraznými dekorativními prvky.
28. září 1724 zámek částečně vyhořel, postiženy byly především věž a střechy, škody se nevyhnuly ani interiérům, kde bylo nutno obnovit značně poškozenou výzdobu. Opravy se táhly až do čtvrtého desetiletí 18. století, v jehož průběhu došlo v interiéru i k celé řadě dalších drobnějších úprav jako je kupříkladu zřízení "malé obrazárny" či výzdobě řady místností v duchu pozdního rokoka. V závěru století byl také hlavní sál v jihovýchodním nároží přeměněn v zámecké divadlo. Změny se nevyhnuly ani dalším budovám, v blíže neurčené době, byly kupříkladu odstraněny oranžérie po stranách saly terreny, které chybí již na rytině J. Hislera z roku 1789. Původní francouzský park byl přeměněn v klasicistní zahradu se vzrostlou zelení.

zámek s okolím od jihu na kresbě J. Hislera (1789)

Roku 1784 nechal hrabě Vincenc převézt ze zrušeného kartuziánského kláštera ve Valdicích ostatky Albrechta z Valdštejna, kterému byl o 150 let později v upomínku 300 let od vévodova zavraždění postaven v kapli sv. Anny náhrobek z červeného mramoru. Po zrušení kapucínského řádu roku 1785 bylo dovoleno stávající komunitě zůstat v hradišťském konventu až do smrti. Poslední bratr zemřel roku 1811 a majetek řádu odkoupil Arnošt Filip hrabě Waldstein-Wartemberg. Z bývalé klášterní zahrady a přilehlé části zámecké zahrady zřídil volně krajinářský park, budovy kláštera byly adaptovány na byty zámeckých zaměstnanců. V průběhu 19. století vznikly v zámeckém areálu dvě pozdně klasicistní stavby - brána východně od hlavní budovy a kočárovna jižně od jízdárny. Při úpravách po dalším požáru hlavní budovy roku 1821 byla pozměněna konstrukce střechy a vikýřů, drobné klasicistní úpravy se dotkly i interiérů.
Ani 20. století neponechalo zámecký areál beze změn. V letech 1919-20 byly k bytovým účelům výrazně přestavěny budovy bývalého kláštera a také boční patrové části koníren. V letech 1926-7 byla opravována hlavní zámecká budova, roku 1941 sala terenna, po roce 1930 byly prováděny úpravy interiéru kaple sv. Anny a kostela sv. Tří králů.
V roce 1945 byl poslednímu majiteli hraběti Karlu Arnoštovi rodový majetek zestátněn, hrabě s rodinou emigroval do Rakouska kde roku 1985 ve Vídni zemřel. V 70. a 80. letech byly na opravy celého areálu uvolněny velké prostředky, což bylo zřejmě ovlivněno skutečností, že v prostorách městského muzea ve druhém patře zámecké budovy byla pamětní síň místního rodáka a funkcionáře komunistické strany Jana Švermy. Koncem 70. let byla v přízemí východních koníren zřízena pamětní síň městského muzea, v prvním patře zvýšených částí byt a kanceláře. Západní konírny slouží jako depozitáře, patra zvýšených částí opět jako byty. Koncem 80. let byla započata oprava střechy hlavní zámecké budovy, na počátku 90. let pak bylo provedeno statické zajištění západního křídla. Terén čestného dvora byl snížen na původní úroveň, při čemž byla uprostřed dvora odkryta studna. V polovině 90. let pak byla obnovena i původní červenobílá fasáda zámecké budovy.
Opravy byly prováděny i v areálu bývalého kláštera a kaple sv. Anny. Od roku 1966 zde byly postupně soustřeďovány zánikem ohrožené barokní sochy z širokého okolí, které jsou dílem tak známých osob jako byl Matyáš Bernard Braun, František Ignác Platzer, rodina Jelínků a další mistři. Přemístění soch z krajiny do interiéru je jednoznačně zachránilo před zánikem, navíc tak mohla vzniknout i jedinečná expozice barokního sochařství.

půdorys