Hrad byl založen asi v prvním desetiletí 14. století Markvarticem Zdislavem, synem purkrabího Pražského hradu Havla z Lemberka a jeho manželky blahoslavené Zdislavy. Zdislav, který se psal stále z Lemberka se v pramenech objevuje v letech 1273 - 1318. Jeho synové Heřman a Markvart se již psali po novém rodovém sídle Zvířeticích. Starší Heřman stál ve zmatcích po vymření Přemyslovců roku 1306 nejprve na straně Jindřicha Korutanského, který ho roku 1309 jmenoval nejvyšším purkrabím. Poté co Jindřich své rozhodnutí změnil, přiklonili se oba bratři na stranu nejmladší Přemyslovny Elišky a mladší Markvart jí také doprovázel do Špýru ke svatbě s Janem Lucemburským. Na straně nového krále setrvali i v bojích, které proti němu rozpoutalo české panstvo v čele s Jindřichem z Lipé. Zvířetičtí se však účastnili i bojů uvnitř rozrodu Markvarticů.

---

C005-35 vstupní strana hradu

C005-23 severní věž od jihu

C005-30 2. patro věže

Ke stavbě si vybral výhodné místo na východním břehu řeky Jizery s přirozenou ochranou ze tří stran. Jižní a severní stranu staveniště chránila hluboká koryta vymletá vodou, východní pak příkrý svah k řece Jizeře. Nejsnáze přístupnou západní stranu bylo nutno oddělit od předhradí hlubokým šíjovým příkopem po stranách uzavřeným příčnými zdmi. Před ním byl na bocích ještě vyhozen val. K příchozímu se hrad obracel 80 metrů dlouhou čelní hradbou, ke které se v obou nárožích přimykaly dvě okrouhlé věže. Obdobná věž stála i ve východním nároží. Zda i ve zbývajícím nároží stávala obdobná věž nelze bez archeologického výzkumu říci, neboť zcela zaniklo. Dochované věže asi o třetinu předstupují před čelo hradby, takže jejich flankovací schopnost byla nevelká. Zaniklá východní věž byla zřejmě celým svým objemem zatažena do obvodové hradby.

Severní věž, jediná dosud zachovaná, měla zřejmě strážní funkci, hlídající přístupovou cestu. Při tloušťce zdí v přízemí 3,6 m má téměř 9,5 metrů v průměru. Vstup byl z ochozu severní hradební zdi portálkem v prvním patře, přízemí bylo jako obvykle přístupné pouze otvorem ve stropě. Původně měla věž ještě jedno plochostropé patro, zbývající dvě, od spodních zřetelně odlišná, jsou výsledkem renesanční dostavby.

C005-16 torzo západní věže z nádvoří

C005-34 interiér západní věže

Západní, jen zčásti dochovaná věž, byla o něco subtilnější, v průměru měla jen necelých 9 m a zdi silné 3 metry. Dochovala se její východní do nádvoří obrácená polovina. Asi tři metry od ní byla v čelní hradbě proražena vstupní brána. Protože přístupová cesta vedla severní strží kolem čelní hradby, byl každý příchozí velmi dlouho (podél celé severní a západní strany) pod kontrolou obyvatel hradu. Vstupní strana byla zřejmě nezastavěná, dnešní zástavba je pozdějšího data.

C005-18 přízemí původního jihozápadního paláce

C005-26 starý palác

Hlavní obytnou stavbou byl obdélný palác s věžovitým přístavkem, který zaujal nejchráněnější jižní část dispozice. Dochovaly se z něj především přízemní místnosti zaklenuté lomenými valenými klenbami. Od jihu to je rohová téměř čtvercová místnost s oblým nárožím, čtyři téměř stejné komory asi 3,6 m široké a 7,5 m hluboké a nakonec o něco širší a značně hlubší místnost. Z ní vede kromě portálu na nádvoří další portál na severní straně naznačující další zástavbu v těchto místech. Ta se již nejspíše v 16. či 17. století sesula po svahu dolů, takže ji bylo nutno podchytit opěrnými pilíři a zčásti znovu vyzdít. V úrovni prvního patra sse v obdélné cásti paláce zachovaly dvě valeně zaklenuté místnosti, ve věžovitém přístavku pak tři stěny obvodového zdiva. V této části jsou ještě patrné zbytky zdiva a části okenních portálů druhého patra.

C005-25 vstup do severního sklepa starého paláce

C005-19 pohled z nádvoří do valeně zaklenuté komory v suterénu paláce

C005-20 průhled k jihozápadu portály komor v suterénu paláce

C005-21 severní komora v suterénu paláce se zazděným vstupem do nádvoří

Tato fáze výstavby hradu je velmi zajímavou směsicí vývojových trendů. Hlavní podíl náleží rozvitému bergfritovému typu obohacenému o další věže. Větší počet okrouhlých věží situovaných v nárožích může být i vyzněním zásad aktivní obrany vlastní francouzským kastelům 13. století.

---

Oba bratři měli četné potomstvo, staré rodopisy uvádějí u Markvarta 5 a u Heřmana 7 synů. Většina z nich nalezla zaopatření v církevních beneficích, několik jich bylo významnými členy řádu rytířů svatého Jana, čili maltézských rytířů. Markvartův syn Ješek (+1371) a Heřmanův Hereš (Heřman +1401) se stali postupně velkopřevory řádu a dosáhli tak nejvyšší řádové hodnosti v českých zemích.
Rodový hrad drželi Heřmanovi synové Oldřich (+1368) a Havel (1363-84), který jediný měl nám známe potomky - syny Havlíka (+1404), Jana (1355-83) a Viléma st. (1381-1414). Ti drželi Zvířetice zpočátku společně, posléze se ale jediným majitelem hradu stal Vilém st. Počínaje jím se Zvířetičtí začínají někdy psát Zvířetičtí z Vartemberka, i když je s tímto známým rodem pojila pouze dávná příbuznost v rozrodu Markvartců. Jeho synové se v bouřlivých husitských dobách ocitli na opačných stranách barikády.

celkový pohled od jihovýchodu (rytina)

Zdislav, mistr a od roku 1417 rektor Karlovy univerzity, byl stoupencem Jana Husa a později se přiklonil na stranu umírněnějších pražanů. Jeho bratři Prokop Václav, Heřman Petr a Beneš stáli na straně královské a později byli stoupenci císaře Zikmunda. Díky tomu si zřejmě později vysloužili obležení (pravděpodobně neúspěšné) hradu husity. Při úpravách zahrady proti zámku roku 1664 byly prý srovnány se zemí a zasypány "vrchy a doly někdy od nějakého kluka Žižky před zámkem vyhozené". Vzhledem k tomu, že se Jan Žižka v roce 1424 pohyboval v blízkém okolí, není jeho účast na obléhání Zvířetic vyloučena.
Další zprávy o Zvířeticích máme až z roku 1437, kdy byl Heřman Petr Zvířetický členem poselstva do Basileje. Později se přidal ke straně Jiřího z Poděbrad a roku 1446 se účastnil jejího sněmu. Téhož roku zemřel a po něm snad drželi jeho synové Hašek a Havel. Oba vsak zemřeli bez dědiců před rokem 1465. Zviřetice získal od krále jejich snad strýc Heřman, rovněž poděbradský straník, který se roku 1451 zúčastnil bitvy u Lučence. Na straně krále jiřího setrval i v bojích s uherským králem Matyášem a později byl i jedním z volitelů krále Vladislava II. Zemřel po roce 1478. Z jeho synů získal Zvířetice nejprve Jan, po jeho smrti před r. 1501 pak jeho bratři Petr a Hašek. Dva roky po Petrově smrti (1502) prodal Hašek Zvířetice Václavu Sezimovi z Ústí.


Již Václavovi synové Adam, Bedřich a Jan prodali roku 1528 panství s hradem Janu z Vartemberka na Dubu a Loukovci, jednomu z nejbohatších velmožů v zemi (vlastnil mimo Dubu a Loukovce i Žebrák, Točník, Hostinný, Malou Skálu a dalši statky). Jan z Vartemberka se významnou měrou zasloužil o zvolení Ferdinanda Habsburského českým králem a ten jej roku 1530 odměnil úřadem nejvyššího purkrabího, který zastával již před jeho zvolením v letech 1523-25. Panovníkova obliba byla tak velká, že Janovi toleroval i jeho náklonnost k Lutherovu vyznání. Na sklonku svého života si zvolil Zvířetice za své sídlo a jemu také vděčí za výraznou změnu své podoby.
Po Janově smrti nastoupil jeho jediný syn Adam. Ten se roku 1547 zúčastnil neúspěšného stavovského odboje proti králi Ferdinandovi. Nepomohly mu ani zásluhy jho otce o habsburský rod a většina jeho rozsáhlých panství mu byla zkonfiskována. Ponecháno mu bylo pouze Hradiště a Zvířetice, bylo na ně však uvaleno manství, takže nemohl se svým majetkem volně nakládat. Navíc byl odsouzen k doživotnímu pobytu na Zvířeticích. Adam postoupil hradišťské panství, za což dosáhl roku 1556 prouštění Zvířetic za manství. Ještě téhož roku je prodal svým příbuzným Jindřichovi, Abrahamovi a Janovi z Vartemberka. Potomky měl jen Abraham a tak Zvířetice zdědili jeho synové Zikmund a Jan. Zikmundův syn Abraham Jan zemřel ještě před svým otcem a tak když se Zikmund roku 1605 dělil s bratrem, připadly Zvířetice Janovi, který je roku 1610 prodal Jiřímu Vratislavovi z Mitrovic. Jiří Vratislav byl bezdětný a veškerý majetek odkázal po své smrti roku 1616 Janu Vlkovi z Kvítkova. Tomu však bylo pro účast na českém stavovském povstání v letech 1618-1620 zkonfiskováno.

---

C005-36 západní nároží a hradba přepažující příkop

C005-17 vstupní portál do jihozápadního křídla

Vartemberkové stavěli na Zvířeticích ve dvou výraznějších fázích. Nejprve bylo za Jana z Vartemberka při jižní hradbě mezi původním palácem a západní věží postaveno další pozdně gotické dvouprostorové palácové křídlo s východní prostorou zaklenutou valenou klenbou. Vstupní brána získala podobu průjezdní stavby. Kromě dveřního portálu a části nádvorní zdi z něj dnes zůstala pouze změť trosek.

C005-22 západní renesanční palác z přízemí jihovýchodního paláce

C005-24 severovýchodní nároží renesančního paláce

Za Adama z Vartemberka pak přibyly další dvě palácové stavby. Při čelní hradbě se k původnímu průjezdu vstupní brány připojilo dlouhé jednopatrové renesanční křídlo rozdělené do šesti obdélných místností. To si také vynutilo přenesení vstupu do severní části vstupní strany, kde byla v obvodové hradbě vylámána nová brána i s brankou pro pěší. Místo původního vjezdu do nádvoří zaujalo nové schodiště spojující obě palácová křídla.

C005-27 renesanční palác z věže

C005-32 nádvorní průčelí vstupní brány

C005-33 vnější průčelí vstupní brány

C005-29 severovýchodní palác z věže

C005-31 východní nároží s pozůstatky kaple

Na posledním nezastavěném místě mezi severní a zaniklou východní věží bylo postaveno nové renesanční křídlo. Dochované zbytky zdiva dovolují z vnitřního členění jednoznačně určit pouze téměř čtvercovou místnost na severní straně. V roce 1592 bylo stavitelem Konrádem Patzenhaurem provedeno již zmiňované zvýšení severní věže oproti původní kamenné stavbě provedené z cihel. V místě východní věže byla počátkem 17. století postavena nová raně barokní kaple, zda na místě staré nelze s jistotou tvrdit.

---

starý palác (rytina)

Roku 1623 koupil Zvířetice od královské komory Albrecht z Valdštejna, ale již následujícího roku je zastavil a později postoupil svému vzdálenému příbuznému a švagrovi Maxmiliánovi z Valdštejna (+1655) roku 1628 povýšenému do českého hraběcího stavu. Ten ještě za svého života roku 1652 daroval Zvířetice svému nejstaršímu synovi Ferdinandu Arnoštovi (+1656), nejvyššímu sudímu a nejvyššímu komořímu. Ten však na Zvířeticích nesídlil, T. Durdík uvádí, že již následujícího roku přestaly být Zvířetice vrchnostenským sídlem. Ačkoliv to prameny neuvádějí, dá se předpokládat, že je v roli rodového sídla vystřídal zámek v Mnichově Hradišti, zvláště přihlédneme-li k péči, které se mu dostalo v následujících letech. Když po 4 letech Ferdinand Arnošt zemřel, přešly Zvířetice na jeho vdovu Marii Eleonoru z Rottalu a jejich syna Arnošta Josefa. Arnošt Josef (+1708) z Valdštejna vytvořil ze Zvířetic a drobnějších statků v okolí velké panství Mnichovo Hradiště. V Mnichově Hradišti, kam již dříve přenesl sídlo rodu, zahájil roku 1697 velklolepou přestavbu starého renesančního zámku. Zvířetice tak přestaly sloužit jako sídlo vrchnosti a staly se pouze správním střediskem panství, ve kterém se nacházely byty úředníků a kanceláře.
V roce 1693 zasáhl zámek blesk a celý vyhořel. Škody byly opraveny a zámek dále sloužil svému účelu, když ale roku 1720 po bouři znovu vyhořel, byl ponechán svému osudu.

Až do roku 1945 byly Zvířetice součástí mnichovohradišťského panství, které bylo po celou tuto dobu v držení hradišťské větve hrabat z Valdštějna. Ti, na základě císařského majestátu vydaného roku 1758 pro hraběte Vincence (*1731, +1797) a jeho strýce, připojili erb a jméno vymřelých Vartemberků ke svým a od té doby se píší Waldstein-Wartenberg. Jeho vnuk Kristián Vincenc Arnošt (+1794, +1858) byl od roku 1852 prezidentem Společnosti Národního muzea království Českého. Jeho syn Arnošt František (*1821, +1904) zřídil roku 1858 podle císařského povolení daného jeho otci z rodinných statků fideikomisní panství. Jeho syn Arnošt Karel (*1849, +1913) zdědil roku 1901 majorátní panství po vymřelé duchcovské větvi Valdštejnů. Protože měl pouze dceru, dědil po jeho smrti celý majetek jeho bratr Adolf (*1868, +1930) a po něm jeho syn Karel Arnošt (*1897, +1985), kterému byly všechny statky zkonfiskovány po druhé světové válce. V devadesátých letech se z emigrace v Rakousku vrátil jeho syn Arnošt (*1925) a vnuk Karel Albrecht (*1958), kteří se pokusili v severních Čechách rozvinout širší podnikatelské aktivity.