Borotín

Borotín
zříceniny gotického hradu

010624-262 - 264

Poloha:	na ostrožně nad rybníkem východně od stejnojmenné obce (okr. Tábor)
Majitel:	??
Uživatel:	??
Otevřeno:	zříceniny => volně přístupný
Doprava:	bus: linka 390100 Tábor - Jistebnice, 390190 Tábor - Borotín 2 km ze zastávky Borotín nebo 500 m ze zastávky Borotín, Starý zámek parkoviště (i bus) 200 m
Prameny:	Tomáš Durdík: "Povrchový průzkum hradu Borotína" in Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 20, Beroun 1980 August Sedláček: "Hrady, zámky a tvrze království Českého", sv. VII "Písecko", Praha 1890 Dobroslava Menclová: "České hrady", 2. vydání, Odeon, Praha 1976 kol.: "Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; díl 5. - Jižní Čechy", Svoboda, Praha 1986 Tomáš Durdík: "Ilustrovaná encyklopedie českých hradů", Libri, Praha 1999 Petr Mašek: "Modrá krev - minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích", Mladá Fronta, Praha 1999 Vladimír Pouzar: "Almanach českých šlechtických rodů", nakl. Martin, Praha, 2001
Datum návštěvy:	24.4. 2001
Zajímavost:	Roku 1976 posloužily zříceniny hradu jako kulisa při natáčení pohádky "Honza málem králem".

přehled dějin

pohled od jihu - rytina podle kresby F.A. Hebera (1846)

V historických pramenech se hrad poprvé uvádí k roku 1356 v predikátu Vítka z Borotína, který pocházel z jedné z větví nejmocnějšího jihočeského rodu Vítkovců, pánů z Landštejna, a který je i možným zakladatelem hradu. V držení jeho potomků zůstal pak hrad ještě téměř celé století. Jeho potomci Jan a Heřman byli přívrženci Husova učení a významnými postavami doby, Heřman z Landštejna a Borotína byl 16. října 1423 na Svatohavelském sněmu dokonce jako zástupce kališníků zvolen do dvanáctičlenné zemské vlády.

pohled od západu - kresba K. Liebschera

Další majitel hradu, Mikuláš z Landštejna a Borotína, byl od roku 1426 rovněž jedním ze spojenců a hejtmanů táborské strany. Roku 1434 se však moudře rozhodl přejít k umírněné koalici, čímž si 21. května 1434 vysloužil obležení Borotína táborským vojskem. Prudké počáteční zteči hrad odolal a na dlouhodobé obléhání neměli Táboři ve svízelné politické situaci ani pomyšlení. Od Borotína odtáhli ku Praze a do středních Čech, kde byla o několik dní později, 30. května, u Lipan vybojována jedna z rozhodných bitev, předznamenávající konec polních vojsk. Když se po klamném manévru rožmberských nechali sirotci vylákat a otevřeli vozovou hradbu, pronikl do ní vyčleněný jízdní oddíl, v němž kromě jiných bývalých táboritů nacházíme i Mikuláše z Borotína. Ten také prodal hrad Borotín před rokem 1446 svému spolubojovníku od Lipan Janu Malovcovi z Pacova.

pohled od jihu - kresba K. Liebschera

Hrad poté mizí z písemných pramenů až do počátku 17. století, kdy jej roku 1613 potomek Jana Malovce Pavel prodává Kryštofu Vojkovskému z Milhostic. Jeho synové se zapojili do stavovského povstání a odplatou jim byl hrad i dvůr vypleněn a vypálen. Po bělohorské porážce byl Vojkovským hrad s dvorem, pivovarem, městečkem Borotínem a příslušnými vesnicemi konfiskován a prodán jako "zámek starý řečený Borotín" 16. března 1623 Polyxeně Lobkovské z Pernštejna. Ještě v témž roce se v další zprávě hrad popisuje "toho jest toliko jméno a zdi bez krovu zbořené, dvůr všechen spálený".
Paní Polyxena připojila Borotín ke svému jistebnickému panství, jehož osudy sdílel až do 20. století. Po dvou staletích v lobkovickém držení prodal Ferdinand z Lobkovic roku 1829 jistebnické panství železářskému podnikateli Janu Nádhernému z Prahy, který byl o devět let později povýšen do šlechtického stavu s přídomkem "z Borutína". Posledním majitelem panství z tohoto průmyslnického rodu byl v polovině 20. století Konstantin svobodný pán Nádherný z Borutína. Po roce 1948 se svými potomky emigroval, potomci žijí v Rakousku a Kanadě
V průběhu dalších staletí byly chátrající budovy hradu rozebírány na stavební materiál pro domky okolního obyvatelstva stejně jako na výstavný barokní dvorec v místě bývalého předhradí. Zejména západní část jádra výrazně poškodila těžba kamene. Ještě v polovině 19. století byly zbytky zdiva hradu mnohem výraznější, jak ukazují i kresby a rytiny v dílech F.A. Hebera a A. Sedláčka.

popis

nový palác od východu (kresba K. Liebschera)

V letech 1980-82 byla zřícenina hradu poněkud necitlivě zajištěna, a tak zbytečně zaniklo mnoho pozůstatků, svědčících o složitém vývoji zajímavé památky. Ještě předtím naštěstí proběhl roku 1977 alespoň povrchový průzkum hradu, který přinesl oproti dřívějším představám mnoho zpřesňujících a opravných poznatků. Více světla či snad i četná překvapení byl mohl vnést jedině doposud chybějící důkladný archeologický průzkum.
Povrchový průzkum rozpoznal ve stavebním vývoji hradu čtyři základní stavební fáze. V té nejstarší byl hrad bergfritovou dispozicí obohacenou o druhou věž, jaká byla v první polovině 14. století mezi šlechtickými stavebníky obvyklá. Na nepříliš vysokém ostrohu postaveno parkánem zčásti obklopené jádro přibližně ve tvaru půlkruhu rovným čelem obráceným k severovýchodu. Zde, na nejsnáze přístupné straně, byl hrad chráněn doposud částečně dochovaným příkopem. Kromě něj obranu čela zajišťoval okrouhlý bergfrit o vnějším průměru cca 11 metrů a síle zdiva přes tři metry. Věž byla téměř celou svou hmotou vysunuta před čelo hradby, z jejího ochozu a střílen mohla být aktivně postřelováno předpolí hradu i čelo jádra se vstupní bránou. Z věže se dochoval pouze fragment přibližně 1/4 obvodu stavby do výše přibližně prvního patra.

nový palác od západu (rytina podle kresby F.A. Hebera)

Druhá menší věž o vnějším průměru cca 7,5 metrů a síle zdiva necelé dva metry stála v tupoúhlém jihovýchodním nároží jádra. Její zdivo bylo provázáno s obvodovou hradbou, před jejíž líc byla vysunuta přibližně o polovinu svého průměru. Poměrně dobře zachovaná věž se kolem roku 1830 sesula a dodnes se z ní zachoval pouze střep do výše prvního patra, které bylo stejně jako přízemí zaklenuto křížovými žebrovými klenbami. Komunikačně byla věž spojena portálem v prvním patře směřujícím do palácové budovy postavené mezi oběma věžemi.
Ta měla obdélný tvar o stranách přibližně 10x20 metrů a byla postavena ve dvou mikrofázích. Nejprve to byly jižní a nejlépe dochovaná severovýchodní stěna, které současně tvořily obvodovou hradbu jádra. Teprve poté byla do připraveného šmorcování přistavěna až na nepatrný zbytek při velké věži zcela zaniklá nádvorní stěna. Nad úroveň terénu nepatrně vystupuje i zbytek příčky rozdělující interiér přízemí přibližně v jedné třetině délky budovy na dvě místnosti různých velikostí. Prohlubeň v místě jižní z nich navozuje dojem zasypaného sklepa.
Situace v západní části jádra je značně nejasná. Terén je silně poškozen pozdějším lámáním kamene a prohlubně v této části interpretované D. Menclovou jako zbytky zástavby mohou být výsledkem této těžební činnosti. Několik nezřetelných fragmentů zdiva nemá vypovídací hodnotu schopnou situaci blíže interpretovat, to bude úkolem až eventuelního výkopu.

čelo hradu - rytina podle kresby F.A. Hebera (1846)

Na východní nároží paláce navazoval dnes beze zbytku zmizelý čtverhranný objekt. Jeho existenci spolehlivě dokazuje rytina F.A. Hebera z roku 1846 a dlouhá kapsa závory v sousedící severovýchodní zdi paláce naznačuje jeho poslání vstupní brány. Tuto domněnku podporuje i vysunutí velké věže před čelo jádra, odkud mohla spolehlivě pokrýt přístupy k této bráně. Od brány vedl přibližně 10 metrů široký parkán, jehož obvodový hradba (do značné míry pohlcená mladší zástavbou) byla spolehlivě identifikována při východní a jižní straně jádra. Přístupová cesta vedla s největší pravděpodobností od první brány parkánem k jihu, kde se obracela ke druhé brané umístěné v obvodové hradbě jádra západně od menší věže.

V blíže neurčené době došlo k rozsáhlé destrukci jihozápadního nároží parkánu. Ve druhé stavební fázi zde byla postavena mohutná uzavírací hradba, která na jihu předstupovala před čelo parkánové hradby a vytvořila zde mohutný opěrák.
Ve třetí opět časově neurčené fázi byla již nedostačující budova první brány nahrazena v jihovýchodním nároží parkánu novou stavbou, která téměř celou svou hmotou předstupovala do příkopu před parkánovou hradbou. Tato mohutná mírně lichoběžná stavba (delší strany cca 15 metrů, kratší pak cca 12 a 13 metrů) byla nejspíše jednopatrová s plochostropým suterénem. V čelní stěně byla v přízemí opatřena vpadlinou pro padací most, vstupní vrata zajišťovala mohutná závora, jejíž dlouhá kapsa je ve zdivu dochována. Kromě vstupního portálu mělo čelo budovy okénko se sedátky ve výklenku, sousední stěny byly při nárožích s čelem opatřeny štěrbinovými střílnami.
Těsně za bránou byla stísněnost parkánu způsobená vysunutím menší věže kompenzována jeho rozšířením, které usnadňovalo průjezd povozů ke druhé bráně. Značně nestabilní parkánová hradba se již vykláněla, proto byla zachycena mohutnou přizdívkou opatřenou opěrnými pilíři.
S přihlédnutím k podobě nové brány lze tuto fázi hypoteticky přiřadit do období po husitských válkách. Někdy v té době lze také hledat původ nového mohutného příkopu, který obklopil téměř celé jádro hradu. Pouze před bývalou první bránou byla zachována srpovitá plošina používaná bezpochyby jako palebné postavení děl.

Poslední čtvrtá fáze (snad z přelomu 15. a 16. století či z počátku 16. století) se zaměřila především na rozšíření obytné plochy. Nově postavenou první bránu a celý zbývající prostor parkánu pohltila nová palácová budova, která mohla směrem do jádra překročit i jeho starou obvodovou hradbu. Sklepení první brány bylo nově zaklenuto do dvou lodí valené klenby oddělené třemi hrotitými oblouky sklenutými na dva hranaté pilíře. Na tento sklep pod novým palácem navazovaly další tři místnosti spojené s přízemím úzkým schodištěm. V přízemí byl zúžen vnitřní portál první brány, za ním nejspíš zůstal zachován průjezd vedoucí k druhé bráně. Průjezd byl od západu vymezen příčkou, která částečně překryla štěrbinovou střílnu v parkánové hradbě. Portál v této příčce vedl do poslední místnosti paláce osvětlené jediným okénkem v západní stěně. Z prvního patra paláce se dochovala v podstatě pouze západní stěna nastavěná na uzavírací zeď parkánu z druhé fáze. Na jejím vnitřním líci se dochoval otisk roubené komory vložené do interiéru a osvětlené typickým seskupením tří pyramidálně seskupených okének se špaletami vně široce rozevřenými. Komora byla přístupná úzkou omítnutou chodbičkou při nádvorní stěně, kterou osvětlovalo drobné okénko v západní stěně.

půdorys